Zpět na výběr čísla
Zpět na Home page


Obsah 3/2001

l_med.gif (3046 bytes)

MEDICÍNA 3 / Roč. VIII / Strana 21, 22

Imunologie dnes

Stálou přílohu vede MUDr. Karel Nouza, DrSc.

MUDr. Karel Nouza, DrSc. se narodil v roce 1930 v jihočeském Veselí nad Lužnicí a po absolvování gymnázia vJindřichově Hradci vystudoval Lékařskou fakultu Karlovy Univerzity v Praze. Řadu let pracoval v Ústavu hematologie a krevní transfúze, v Ústavu experimentální medicíny ČSAV a v Ústavu pro péči o matku a dítě, kde působí dodnes. Podílel se na prvních transplantacích kostní dřeně nemocným s aplastickou anemií a leukémií, dlouhou dobu se intenzívně zabýval léčbou autoimunitních chorob cytostatiky. Je autorem více než 400 vědeckých prací a několika odborných monografií převážně v oboru imunologie. Spolu s prof. C. Johnem vydal publikace „Imunologie a medicína“ a „Imunologie zdraví a nemoci“, sám se do povědomí širší veřejnosti dostal díky svým vědeckopopulárním knihám .Skrytá moc imunity“ a „Rouby života“. Kromě členství v našich imunologických společnostech je čestným členem ALPS (Adria Society for Immunology of Reproduction), Slovenské imunologické společnosti a Československé společnosti pro alergologii a imunologii. V devadesátých letech byl vedoucím redaktorem časopisu „Forum imunotogie“ a vedl přílohu Imunologie dnes v „Medicíně“.


ÚVODNÍ SLOVO

„IMUNOLOGII DNES“ najdete v tomto i v dalších číslech MEDICÍNY. Doufáme, že její „comeback“ uvítáte. MEDICÍNA se ovšem v poslední době zásadně proměnila, a proto se musela změnit i naše příloha. Zeštíhlela, ale přitom rozšiřuje a prohlubuje svůj záběr. Bude modernější a snad pro čtenáře příjemnější. Je jistě velice dobré, že vydávání MEDICÍNY a s ní i IMUNOLOGIE DNES získalo oporu v České lékařské komoře: bude k vám přicházet s jejím časopisem TEMPUS MEDICORUM a získá tím možnost oslovovat všechny naše lékaře. To s sebou ovšem pro nás přináší nemalé povinnosti: Jednou z hlavních je předkládat základní současné poznatky a informace o imunologii - jednom z nejprogresivnějších a nejrychleji se rozvíjejících medicínských oborů - nejen odborníkům, ale i těm lékařům, kteří z technických důvodů či pro nával práce nemají možnost sledovat (natož podrobně studovat) domácí i zahraniční imunologické časopisy a monografie. To si od nás vyžádá přístup a formu, které se možná nebudou líbit všem profesionálním imunologům a alergologům. Možná však jsou naše obavy zbytečné?

Jaký máme plán? Chceme vám postupně předložit stručný „doškolovací“ kurs obecné i lékařské imunologie, který položí základní kameny k chápání nových genetických, molekulárně-biologických, patogenetických, diagnostických i terapeutických principů imunologie. Pokusíme se i reagovat na vaše připomínky a přání. A - pro zpestření - okořeníme většinu příloh žhavými novinkami, především takovými, které budou užitečné i pro vaše pohledy na pacienty a pro přístupy k vaší diagnostice i léčbě.

IMUNOLOGIE

Ve vědě

Imunologie

  V medicíně
Imunogenetika     Poruchy přirozené i získané imunity
Imunochemie     Infekční nemoci
Imunobiologie   Alergická onemocnění
Imunofyzika     Autoimunitní choroby
Imunohematologie     Nemoci z imunitních komplexů
Imunofarmakologie     Imunoproliferační choroby
Imunotoxikologie     Nemoci jednotlivých orgánů a tkáňových systémů
Imunoterapie     Ateroskleróza
  Předčasné stárnutí
  Zhoubné nádory
1. NERVSTVO, HORMONY A IMUNITA

Imunita patří do „supersystému“, zahrnujícího mimo ni ještě nervstvo a systém endokrinních žláz. Tento „triumivirát“ zajišťuje v organismu člověka všechny řídící a homeostatické funkce. Po dlouhou dobu se soudilo, že nejen endokrinní žlázy, ale i imunitní systém jsou podřízeny nervstvu: poškození některých oblastí mozku bylo provázeno nejen odezvou v koncentracích hormonů, ale i výraznými negativními nebo pozitivními změnami v orgánech imunity a v imunitních funkcích. Mozkovému řízení nasvědčovala i vyústění nervových noradrenergních a cholinergních vláken do hlavního imunitního orgánu - thymu - i do „periferní“ sleziny a lymfatických uzlin, jakož i výrazný imunoregulační vliv psycho- a neuropeptidů. Výzkumy posledních několika desetiletí však odkryly mnohem složitější situaci: přesvědčivě prokázaly, že mezi všemi složkami supersystému existuje vzájemné propojení, kladné i záporné interakce a vzájemná zastupování.

Nervová a hormonová poselství (enkefaliny, substance P, vazopresin, ACTH, TSH, růstový hormon atd.) do thymu, kostní dřeně, sleziny a mízních uzlin jsou trvalá a velmi četná. Imunitní systém je přijímá specifickými receptory, vyjádřenými na všech typech lymfocytů, makrofágách, NK buňkách (přirozených zabíječích) a neutrofilních leukocytech.

REGULACE IMUNITY NĚKTERÝMI NEUROENDOKRINNÍMI HORMONY
A NEUROPEPTIDY
(podle Ferenčíka, 1997)

Hormon Funkce
ACTH Inhibice tvorby protilátek, produkce IFN-gamma a exprese MHC molekul II třídy na makrofágách. Stimulace mitogeneze B-lymfocytů a aktivity NK-buněk.
TSH Stimulace tvorby protilátek, proliferace B- i T-lymfocytů a NK-aktivity stimulované IL-2.
Růstový hormon Stimulace proliferace thymocytů, tvorby protilátek, rejekce kožního štěpu, NK-buněk, produkce IL-1, IL-2, TNF-alfa a thymulinu.
Prolaktin Podobné účinky jako růstový hormon. Při jeho nedostatku vznikají deficience v buněčné i humorální specifické imunitě.
CRH Inhibice proliferace lymfocytů a aktivity NK-buněk. Působí prostřednictvím ACTH a endorfinů.
α-endorfín Inhibice tvorby protilátek.
β-endorfín Stimulace proliferace lymfocytů.
γ-endorfín Inhibice tvorby protilátek. Stimulace NK-aktivity.
Metenkefalin Chrání cévy před poškozením produkty granulocytů. Stimulace tvorby protilátek a NK-aktivity. Suprese pomocných T-lymfocytů.
α-MSH Protizánětlivý mediátor, inhibuje prozánětlivé aktivity IL-1.
VIP Inhibice NK-aktivity.
Substance P Stimulace časné přecitlivělosti, uvolňování mediátorů z žírných buněk, produkce superoxidu makrofágy a tumoricidní aktivity makrofágů.
Somatostatin Inhibice aktivace T-lymfocytů, tumoricidní aktivity makrofágů indukované IFN-y a projevů časné přecitlivělosti.
TSH-thyreotropní hormon, CRH-hormon uvolňující kortikotropin (ACTH)
MSH-hormon stimulující melanocyty, VIP - vazoaktivní intestinální peptid

Konečný doklad existence a funkce vládnoucího „triumvirátu“ ovšem přineslo až zjištění, že ústřední nervový systém i endokrinní systém jsou vnímavé na signály vysílané z imunitního systému. Nervstvo a endokrinní systém např. rychle reagují na celkové infekce a imunizační zásahy: stupňuje se při nich aktivita neuronů v mezimozku a stoupají koncentrace ACTH a glukokortikoidů v krvi i tkáních. Thymulin a další faktory brzlíku ovlivňují tvorbu ACTH, TSH, růstového hormonu a prolaktinu. Makrofágový interleukin-1 a další cytokiny (např. TNF) předávají mozkovému „termostatu“ pokyn ke zvýšení tělesné teploty a ovlivňují spánkovou aktivitu, jiné cytokiny podporují růst nervů. Interferony vyvolávají excitaci neuronů a stupňují tvorbu melatoninu a steroidních hormonů.

Supersystém dokonale propojily studie, které prokázaly, že nervový systém a endokrinní orgány vytvářejí typické produkty imunity - prozánětlivé i protizánětlivé cytokiny, mnohé interleukiny, TNF, interferony, růstové faktory. Velký podiv pak vyvolaly studie, podle nichž imunitní buňky (T-lymfocyty, B-lymfocyty, makrofágy a neutrofilní leukocyty) dokáží po aktivaci antigeny, mitogeny nebo cytokiny produkovat širokou paletu (více než dvě desítky) „klasických“ neuropeptidů a řadu příslušných receptorů na buňkách všech složek supersystému (přehled Nouza 1990, Ferenčík 1997).

PODOBNOST NERVOVÉHO A IMUNITNÍHO SYSTÉMU

Nervový a imumtní systém jsou v řadě orgánů a tkání úzce propojeny:

  • Mají přibližně stejný počet buněk

  • Rozlišují vlastní a cizí (self-nonself)

  • Mají obrannou a adaptační schopnost

  • Přijímají, zpracovávají a odevzdávají obrovská množství různých signálů

  • Jsou schopny pamatovat si a učit se

  • Jsou mimořádně přizpůsobivé

  • Nevhodné reakce v obou systémech vedou k častým chorobám (neuróza - alergie)

Z neuroendokrinních projevů má nejvýznamnější negativní vliv na imunitu stres, vyvolaný nečekanou či hrozivou situací nebo nadměrnou a dlouhodobou zátěží organismu. K takové situaci např. dochází při infekčním onemocnění, toxinóze, úrazu s poškozením tkání a výraznou bolestí, náročném chirurgickém výkonu, značné ztrátě krve, nadměrné tělesné námaze, popálení či ozáření (léčebnými pronikavými nebo slunečními paprsky). Mimořádně významné pro rozvoj stresu jsou i psychogenní faktory: uvádějí se těžké existenční podmínky a drastické životní změny (těžké nemoci a úmrtí v rodině, osamění), deprese, schizofrenie, duševní přepětí, úzkost a nespavost.

Klasická stresová osa je spuštěna faktory ústředního nervstva (konečné „pokyny“ vydá mezimozek), které vyvolají zvýšení tvorby a sekrece hypofýzového ACTH, ten uvolní nadledvinové glukokortikoidy i katecholaminy. V první fázi stresové reakce probíhá obranná adaptace, při níž se v organismu zmnožují a šíří poplachové signály: vedle nadledvinových hormonů se uplatňují i četné neuromediátory, výrazně je např. aktivován sympatický systém. Po dosažení labilní optimální úrovně může další zesílení či prodloužení stresu vést k poruše homeostázy a k vyčerpání obranných mechanismů.

Imunitní systém reaguje na stres a šok rychle a intenzivně. Hlavní imunosupresivní působení realizují ACTH a glukokortikoidy, jen nedostatečně mírněné faktory epifýzy, růstovým hormonem, prolaktinem a endogenními opiáty. Časným znakem stresového ovlivnění imunity je involuce thymu, pokles hmotnosti sleziny a lymfatických uzlin a úbytek lymfocytů, především T, ale i B a NK buněk. Vedle lymfocytolýzy se podílí i přesun krevních lymfocytů do kostní dřeně a funkční ochromení. Ve studiích na stresovaných pokusných zvířatech bylo prokázáno zvýšení vnímavosti na infekční zárodky i nádorové buňky.

Poruchy imunitních funkcí lze prokázat na úrovni genomu i dostředivých a odstředivých převodných cest. Uplatňují se některé cytokiny (TNFalfa, IFNgama a d.) a mechanismy apoptózy.

Negativní vliv psychických faktorů na imunitu zaznamenal už Ishigami (1919) u nemocných s chronickou tuberkulózou. V období emočního vypětí u nich došlo k poklesu fagocytární aktivity leukocytů. Dnes existují doklady, že psychický stres a psychiatrická onemocnění poškozují řadu imunitních funkcí.

Imunitní systém je za patologických okolností schopen napadat a poškozovat obě další složky supersystému.

Mnohotná (roztroušená) skleróza (mozkomíšní) je vyvolána útokem autoimunitních T lymfocytů, spouštějících destrukci myelinových pochev nervových vláken.

V patogenezi Guillainova-Barréova syndromu se účastní humorální i buněčná autoimunitní reakce proti míšní nervovové tkáni.

Imunopatologická reakce se podílí na mnoha virových onemocněních napadajících primárně nebo sekundárně mozek a míchu (meningoeloencefalitidy, HIV infekce, lymeská borelióza, pospalničková a postvakcinační encefalopatie atd.) a také u progresivní multifokální leukoencefalopatie, amyotrofické laterální sklerózy a u velmi aktuálních prionóz (Jacobova-Creutzfeldova nemoc, kuru,BSE).

I Alzheimerova choroba zahrnuje účast imunopatologických reakcí.

Neurologické chorobné projevy jsou vlastní i onemocněním vyvolaným patologicky zmnoženými imunitními komplexy (SLE, dermatomyositida, revmatoidní artritida).

Choroboplodné autoprotilátky proti buňkám a subcelulárním strukturám endokrinních orgánů, proti hormonům a proti receptorům i dalším „transmiterům“ se uplatňují v patogenezi řady chorob (diabetes mellitus I. typu, myasthenia gravis, Basedowova nemoc, myxedém, Addisonova nemoc, některé typy ženské a mužské sterility a infertility, vaskulitidy atd.)

MUDr. Karel Nouza, DrSc.