Zpět na výběr čísla
Zpět na Home page


Obsah 4/2002

l_med.gif (3046 bytes)

MEDICÍNA 4 / Roč. IX / Strana 2-3

Kampaň za „devitalizaci nádorů“ je podváděním pacientů

Před krátkou dobou proběhla všemi sdělovacími prostředky zpráva o mezinárodním úspěchu laboratoře dr. Holého (Ústav organické chemie a biochemie AV ČR): bylo objeveno a v mezinárodní spolupráci ověřeno nové antivirotikum tenofovir, účinné i na jinak rezistentní mutanty viru HIV. Ve výzkumu určitě byla řada látek, do kterých výzkumníci vkládali naděje. Osvědčila se jedna. A média se o ní dověděla, když byla práce dovedena do konce.

„Devitalizace“ je v postavení jedné z těch desítek startovacích látek v laboratoři dr. Holého. Jenomže v jejím případě byl vůz zapřažen před koně - metoda byla již předem vybrána jako úspěšná z vůle televizních reportérů, pana Olejára, který „brání zájmy pacientů“ (a organizuje politický nátlak), a některých novinářů. Při tom metoda dr. Fortýna nikdy nepřekročila úroveň pracovní hypotézy, o jejímž ověření způsobem běžným (a zákonem v každém civilizovaném státě požadovaným) při zavádění nových léčiv a léčebných metod zatím nemůže být řeč.

Dr. Fortýn byl chirurg. Operoval pacienty s rakovinou a výsledky ho neuspokojovaly. Bylo to v době celosvětového nástupu nádorové imunologie. Všeobecně se tehdy předpokládalo, že se brzy podaří najít účinné způsoby, jak posílit protinádorovou aktivitu imunity a učinit z ní důležitou, ne-li základní součást léčby. Právě v souvislosti s velkým optimizmem té doby americký prezident v r. 1970 slavnostně vyhlásil „válku rakovině“:

do roku 2000 mělo být dosaženo radikálního snížení incidence nádorových onemocnění a zvýšení účinnosti jejich terapie. Do této války byly vloženy obrovské prostředky, byly vytvořeny vědecké týmy nebývalého rozsahu, s téměř neomezenými dotacemi. Během let bylo získáno mnoho nových poznatků o nádorech i o imunitě, které našly nebo časem jistě najdou uplatnění v medicíně. Nicméně, incidence nádorů v USA se do konce tisíciletí spíše zvýšila (trendy různých nádorů jsou různé) a k žádnému radikálnímu zlepšení léčebných možností nedošlo. Sami Američané i celý odborný svět dnes hodnotí americkou „válku proti rakovině“ jako debakl.

Dr. Fortýn uvažoval v kontextu medicínských názorů své doby, která nesmírně spoléhala na moc protinádorové imunity. Podvázání nádoru a jeho odumírání mělo snížit zátěž organizmu nádorovými buňkami a usnadnit imunitě její úlohu. A co hlavně, masivní rozpad nádorové tkáně a vyplavení velkého množství silně antigenních látek mělo způsobit „šok“ imunitního systému, který v něm vyvolá stav maximální aktivity, včetně protinádorové. Ale tato imunologická část hypotézy dr. Fortýna, ačkoli právě v ní je podstata jeho metody, nikdy nebyla prokázána (nejsou žádné poznatky o stavu jednotlivých složek imunity před a po podvázání nádoru, o působení na nádorovou tkáň atd. - alespoň ne žádné normálně publikované, seriózně dokumentované).

Situace by byla jiná, kdyby hypotéza dr. Fortýna byla v souladu s dalším vývojem poznání v oblasti nespecifické stimulace imunity. Do výzkumu imunomodulací bylo v osmdesátých a devadesátých letech minulého století vloženo nesmírné úsilí. Velký výzkumný projekt jsme měli i v Československu. Ale dosažené výsledky byly skromnější, než se původně očekávalo, u infekcí i u nádorů.

V přímém vztahu k nádorům byla dlouhá série prací s cytokiny, interferony, se zabíječskými buňkami aktivovanými lymfokiny (LAK fenomén) ‚ s aktivovanými makrofágy atd. Je jisté, že pomocí cytokinů i některých dalších látek je možné do určité míry zvýšit cytotoxickou (onkolytickou) aktivitu efektorových buněk. Ale všechny takové postupy mají velká omezení, jsou využitelné jen za zcela určitých podmínek a v určitých situacích, působí krátkodobě, a protinádorové působení u člověka obecně zdaleka nedosahuje úrovně popisované u experimentálních zvířat (o závažných nežádoucích účincích nemluvě). Imunoterapie se v praxi uplatňuje jen u některých nádorů, a zpravidla jen jako adjuvantní léčba.

Představa o možnosti nějakého všeobecného výrazného zvýšení účinnosti imunitní obrany proti nádorům se ukázala být zcela nereálná. Dnešní výzkumné postupy naopak směřují k nalezení cest, specifických pro daný nádor. Snaží se o identifikaci životně důležitých molekul v nádorových buňkách a o jejich přesně cílené zasažení.

Z velmi zjednodušeného praktického pohledu mi připadají relevantní tři zkušenosti.

Hned v prvních letech po druhé světové válce k nám od východního souseda pronikla myšlenka popudové léčby. Implantace kousku placenty pod kůži měla působit stejně, jak to dr. Fortýn očekával od podvázaného devitalizovaného nádoru - uvolňovat velké množství silných antigenů a výrazně celkově zlepšit výkonnost imunity. Metoda přežila několik let, a po neprůkazných výsledcích byla opuštěna.

V sedmdesátých letech se v zahraničí i u nás začalo s první empirickou imunostimulační léčbou melanomů. Podnětem, který měl u pacientů s melanomem aktivovat hlavně buněčnou imunitu, byla vakcína BCG. Zpočátku byly popisovány úspěchy. Jak se počet léčených pacientů zvyšoval, ukazovalo se, že léčba působí jen někdy a jen u někoho, že její účinnost je nestandardní a nepředvídatelná a celkově hodnoceno tak nespolehlivá, že přestala být užívána.

Počátkem devadesátých let vyvolal neobyčejný zájem onkologů postup, který není imunologický, ale představě „devitalizace“ má velice blízko - znemožnění novotvorby cév (neoangiogeneze) v nádoru. Prvních asi pět let se o metodě psalo hodně a optimisticky. Pak se optimizmus začal vytrácet a věc neoangiogeneze se dostala na okraj zájmu.

Experimentální ani empirické poznatky tedy k žádnému optimizmu neopravňují.

Díky dlouho trvající mediální kampani dnes mnoho lidí v této zemi vidí „spor o devitalizaci“ především jako spor o prestiž „oficiální“ (školské, ortodoxní atp.) medicíny, jako její útok proti skromnému novátorovi, v kterém se sluší být na straně slabšího. Tragikomické při tom je, že nesmírně rychle se rozvíjející „školská“ medicína je ocejchována jako rigidní, lpící na tradičních představách a neschopná přijmout nový názor, zatímco nikdy neprokázaná hypotéza, poplatná názorům panujícím před čtvrt stoletím, je veřejnosti předkládána jako projev pokroku.

Pan Olejár má hájit zájmy pacientů. Ale žádnému pacientovi nemůže prospět nedomyšlený a neprověřený léčebný postup a neseriózní informace o něm. V poslední době se rétorika dále zostřila, když pan Olejár veřejně vyhrožoval ministerstvu zdravotnictví, že „prohlásí jeho loňskou studii za vraždění pacientů a podá trestní oznámení na všechny zúčastněné lékaře“. Byl by to dobrý proces pro Kocourkov, kde by se ovšem mezi odsouzenými a zavřenými v obecní šatlavě nepochybně ocitl i ten, kdo lékaře k ověřovací studii, tedy k vraždám, naváděl.

Jako pravděpodobnější se mi zdá, že silácké řeči se sice vedou, ale ve skutečnosti jde o něco úplně jiného. Novinářsky atraktivní výroky (který čtenář novin by se netěšil na další skandál) možná mají jejich autorovi jen vytvořit popularitu, virtuálního koně, na kterém by se dalo dojet do parlamentu (volby se blíží!) nebo k jinému obroku - to ukáže čas. Jako forma úsilí o zvýšení úrovně onkologické léčby je tato nejnovější specificky česká cesta skutečně kuriózní.

MUDr. Jiří Franěk, DrSc.