|
Zpět na výběr čísla Obsah 6/2000 Odborné aktuality Zdravotní rizika cestování Farmakoterapie / Farmacie Interakce antibiotik s orálními kontraceptivy? Anesteziologie / Resuscitace Pacient v dlouhodobé intenzivní resuscitační péči – hledání vhodného modelu
Osteoporóza XXVII. evropské symposium o kalcifikovaných tkáních – Tampere, 6.-10. května 2000 Kardiovaskulární choroby VIII. výroční sjezd České kardiologické společnosti – Brno, 28.- 31. května 2 000 Klinická imunologie a alergologie
Další potenciální cíl při léčbě astmatu- chemokiny a jejich receptory ORL Systémová enzymoterapie Systémová enzymoterapie chlamydiových, ureaplazmových a mykoplazmových infekcí a pohlavních chorob Konference / Semináře Neuromuskulární odpoledne – problematika myozitid z multidisciplinárního pohledu www servis Smog... Inzerce
K suplementaci potravy chromem |
„Umělé dýchání“ během laické kardiopulmonální resuscitace – ano či ne? Otázka laické první pomoci je bohužel zhusta podceňovaná a poskytnutí pomoci často – a nejen u laiků – končí vytočením čísla 155. Je přitom známo, že v případě náhlé zástavy oběhu zvyšuje laická první pomoc nejméně o 50% šanci na přežití postiženého, respektive je de facto jedinou šancí pro jeho mozkové buňky. Ani v optimálním případě se zpravidla nedostane odborná pomoc (výjezdová skupina RLP) na místo dříve než za 5 minut, reálný průměr se započtením všech ztrátových a neevidovaných časů se blíží např. v pražské aglomeraci 10 minutám. Nenastala-li tedy zástava shodou okolností ve studené vodě, pokud možno v ledovém fjordu, následkem i“úspěšně“ zresuscitované zástavy u člověka, jemuž nebyla první pomoc poskytnuta, je prakticky vždy těžké poškození CNS. To, že se okolí postiženého jen výjimečně odhodlá k účinné pomoci, má několik důvodů, jimž dominuje lhostejnost, (oprávněná) obava z nákazy, odpor k “cizímu tělu“ a v neposlední řadě neznalost praktických postupů. Dále je fakt, že správně prováděná KPR nepřímou srdeční masáží a dýcháním z úst do úst je zejména pro jednoho zachránce neobyčejně vyčerpávající a je prakticky nemožné ji správně provádět déle než 2-3 minuty. Ze studie Eisberda et al. vyplývá, že při náhle vzniklé fibrilaci komor dlouhodobě přežívá 43% postižených, je-li KPR zahájena do 4 minut po příhodě a defibrilace provedena do 8 minut. Při zahájení KPR do 8 minut přežívá již jen 7% postižených a po 16 minutách je úmrtnost již 100%. Ačkoliv včasné zahájení KPR je naprosto klíčové pro pacienty s kardiální příhodou, pouze 15% laiků vyškolených v KPR udává ochotu ji skutečně použít včetně dýchání z úst do úst. K nepřímé masáži srdce je přitom ochotno přistoupit téměř 70% z nich. Tyto skutečnosti vedly skupinu amerických autorů ze Seattlu (Hallstrom et al.) ke studii, jejímž cílem bylo potvrdit hypotézu lepší účinnosti postupu akceptovatelného většinou potenciálních zachránců – totiž samotné srdeční masáže – ve srovnání s úplnou KPR (standardní protokol 2+15) v případě náhlé zástavy oběhu Vycházeli při tom z výsledků experimentálních prací na zvířecím modelu, potvrzujících srovnatelnou účinnost samotné nepřímé masáře srdce a kompletní KPR v případě fibrilace komor po dobu 10 minut od příhody, a také z výsledků předběžné studie probíhající v King County od roku 1989, která potvrdila nejméně srovnatelnou účinnost obou metod. Randomizovaná studie probíhala od ledna 1992 do srpna 1998 a zahrnula 1296 příhod indikovaných ke KPR na základě hlášeného bezvědomí a bezdeší. 776 z nich bylo vyřazeno pro nesplnění základních kritérií, zejména protože ve skutečnosti nešlo o zástavu oběhu, ale pouze dechu (intoxikace alkoholem, drogami, léky a CO), případně pokud nebylo pokračováno v KPCR kvalifikovaným personálem (infaustní prognózy). Ze zbývajících 520 pacientů byla u 279 prováděna kompletní KPR a u 241 pouze nepřímá masáž. Průměrný věk pacientů by 68 let, 58% bylo mužů. K zástavě došlo v 88% případů v domácím prostředí, v 58% případů byl na místě svědek příhody přímo v okamžiku zástavy. Průměrný čas do příjezdu prvního zásahového vozidla byl 4 minuty *), ovšem nešlo zpravidla o vozidlo s paramedikem, ale pouze se školeným záchranářem (hasičem), který ovšem měl k dispozici automatický defibrilátor. Do nemocnice bylo přijato 95 pacientů z první a 97 pacientů z druhé skupiny. Celkem 64 pacientů přežilo i hospitalizační fázi a bylo prouštěno z nemocnice. Z nich bylo 29 (10,4%) ve skupině s kompletní KPR a 35 (14,6%) ve skupině bez dýchání z úst do úst. Druhá skupina měla tedy výsledky lepší, ovšem nikoliv signifikantně (p=0,18). Předmětem diskuse byla i otázka stavů s primární zástavou dechu (viz protokol pro postup dispečera, který ve skutečnosti zástavu oběhu pouze předpokládá při bezvědomí a bezdeší). Jakkoliv tito pacienti byli ze studie vyřazeni, bylo sledováno jejich přežití. Ve skupině s dýcháním z úst do úst přežilo 80,7% pacientů, ve druhé skupině 75,7% pacientů. I zde je tedy přežití srovnatelné, byť v opačném gardu. Za dobré vodítko pro rozlišení považují autoři to, že primární zástavy dechu jsou typické pro mladší věkové skupiny (věk 37 ± 10 vs. 68 ± 15 let), méně často se odehrávají doma (42% vs. 12%), ale o to častěji v cizím bytě (38% vs. 5%). Typickou diagnózou je pak intoxikace, zejména drogami a léky, případně alkoholem. Autoři studie tedy došli k závěru že jakkoliv výsledek není statisticky signifikantní ve prospěch postupu bez dýchání z úst do úst, lze alespoň v prvních několika minutách po zástavě srdce považovat účinek obou způsobů KPR za přinejmenším srovnatelný, přičemž metodika samotné masáž srdce je volajícímu podstatně snáz a daleko rychleji vysvětlitelná (v průměru o 1,5 minuty rychleji), jednoduše pochopitelná, jednoduše se provádí, je fyzicky méně náročná a prakticky vylučuje riziko infekce. Je tedy pro náhodného svědka příhody daleko (téměř 5x!) přijatelnější (viz výše uvedených 70 vs. 15%). Na závěr autoři připomínají zprávu pracovní skupiny Výboru pro resuscitaci American Hearth Association, kde se uvádí, že dýchání z úst pravděpodobně není při KPR v prvních několika minutách po náhlé zástavě oběhu nutné a možná dokonce může být potenciálně nevýhodné pro insuflaci žaludku a omezení času pro efektivní nepřímou masáž srdeční. Výbor ovšem zatím nedoporučuje změnu směrnic, zejména kvůli stavům, kdy jde o primární zástavu dechu. Podle: Hallstrom et al., New Engl. J. Med.; 342:1546, 25 May 2000. Dr. Ondřej Franěk *) Jde o jednu ze špičkově organizovaných služeb. Průměrná hodnota v USA je 8-12 minut. Protokol používaný při instruktáži svědka příhody v rámci studie
Pozn.: kurzívou uvedené instrukce platí pouze pro variantu s dýcháním z úst do úst |
