|
Zpět na výběr čísla Obsah 6/2002
|
Hrozí nám medializace? Mezinárodní lékařský časopis British Medical Journal věnoval jedno dubnové číslo úvahám o úloze medicíny v dnešní společnosti. Různí autoři se snažili najít odpověď na otázku, zda dochází k „medikalizaci“ našeho života, a jaké to má důsledky. Názory byly protichůdné, ale vesměs zajímavé. Termín „MEDIKALIZACE“ byl použit k označení přehnaného užívání medicíny. Dřívější civilizace učily člověka, jak se vypořádat se smrtí, bolestí a nemocemi. A zdraví bylo definováno především jako schopnost takové stavy zvládnout. Moderní medicína, bohužel, místo umění žít s potížemi, které jsou samozřejmou součástí života, nastolila požadavek zbavit se těchto potíží. Podlamuje vůli člověka přizpůsobit se realitě a učí lidi věcí získávat spíše než je tvořit. Má to některé paradoxní důsledky. Analýzy např. ukazují, že čím více prostředků společnost vynakládá na zdravotní péči, tím nemocnějšími se její občané cítí. Hezky to ilustrují následující příklady: Úroveň zdravotní péče, mortalita, stav vzdělání aj. jsou v různých státech Indie velmi odlišné. Ve státě Kerala je nejvyšší úroveň vzdělanosti a nejdelší životní očekávání (kolem 74 let). Současně ale má Kerala také nejvyšší hlášenou nemocnost zcelé Indie, i po přepočtu na věkové skupiny. Na druhé straně je Bihar, s ubohou úrovní zdravotnictví i školství, ale s nejnižší hlášenou nemocností. Zdá se tedy, že registrovaná nemocnost je v přímém protikladu k délce životního očekávání (nejnižší nemocnost je v populaci s nejkratší délkou života). Když se hledaly příčiny, ukázalo se, že lidé ve státech, které jim dávají nejlepší vzdělání a zdravotní péči, spíše rozpoznávají své nemoci - zatímco lidé žijící v horších podmínkách často považují své zdravotní potíže za přirozený stav. Takže i když jsou choroby s největší pravděpodobností stejně časté v Biharu i v Kerale, lidé v Biharu si je tolik neuvědomují. Takový výklad je podporován i poznatky ze Spojených Států. Když se porovnává registrovaná nemocnost jednotlivými chorobami, v Kerale je sice nejvyšší z celé Indie, ale ve Spojených Státech je ještě vyšší. Kdyby se tedy mělo při hodnocení zdravotního stavu populace vycházet ze subjektivních představ občanů, vůbec nejhorší by bylo zdraví Američanů, zatímco nejlepšímu zdraví by se těšili obyvatelé Biharu (pozn. red.: spektrum srovnávaných nemocí není v BMJ uvedeno). Media v souvislosti s úspěchy identifikace lidského genomu vzbudila v mnoha lidech velkou viru vmoc genetiky: již brzy bude možné zjistit, jak je člověk predisponován k té které chorobě, a bude možné jejímu rozvoji včas předejít. Zkušenosti s monogenními i dalšími geneticky podmíněnými chorobami ovšem ukazují, že vztah mezi poruchou genu a vývojem choroby je velmi složitý, takže uvedené očekávání není příliš reálné. Mimoto, genetické testy - podobně jako většina jiných - ukazují pouze statistické riziko, nikoli přímé riziko jedince s nalezenou mutací genu, a už vůbec ne přítomnost choroby: léčení markerů choroby místo choroby samé by bylo velmi nešťastným pojetím medicíny. Dále, spolehlivost genetických testů a závěry o vztahu choroby k určité genetické odchylce budou teprve muset být ověřovány epidemiologickými i klinickými studiemi úplně stejně, jako při prokazování úlohy jiných faktorů. K jedné naprosto zásadní změně názorů ovšem po širokém uplatnění genetických metod asi dojde: protože díky vysoké citlivosti metod molekulární genetiky vynikne rozličnost jedinců, bude muset být znovu přezkoumána koncepce normality - v jistém smyslu je každý z nás „nenormální“, jiný než ostatní. Jinou otázkou je úloha medicíny ve stáří. S prodlužováním života se podstatně zvýšil podíl lidí ve věku 90 i více let. Je namístě aplikovat u nich invazivní a drahou léčbu? Staří pacienti nebývají často zařazování do klinických studií, ale i tak je dost poznatků o tom, že léčba např. statiny je pro ně nejen stejným, ale často ještě větším přínosem než pro mladší. Je také zřejmé, že kalendářní věk je špatným ukazatelem vitality a potenciálního přínosu léčby. Stárnutí je fyziologický proces, ale to neznamená, že by nemoci vyskytující se ve stáří neměly být intenzivně léčeny, naopak. Efektivní terapie nedoslýchavosti, katarakty, anginy pectoris, osteoartrózy, sexuální dysfunkce, deprese i dalších častých chorob starých lidí existuje a není žádný důvod, aby dnešní léčebné možnosti nebyly využity ke snížení morbidity a mortality seniorů. Ovšem, medicína je bezmocná proti oběma největším sociálním pohromám stáří, chudobě a opuštěnosti. Ty medikalizace vynechává - medicína si některé svoje meze přece jenom uvědomuje. V posledních desetiletích došlo k rychlému rozvoji geriatrie, ale některé dnešní trendy by mohly její přínos pro seniory ohrozit. Jde především o tendenci překládat staré pacienty do domovů, v nichž je zdravotní péče nahrazována pečovatelskou. Taková „demedikalizace“ rozhodně vhodná není. Jiným aspektem medikalizace stáří je snaha o prodloužení mládí, pod heslem „když chceš být milován, zůstaň mladým a krásným“, které propaguje Hollywood i média. Populace majetných seniorů se zvětšuje, a jejich očekávání, že medicína jim touhu zůstat mladými pomůže splnit, je velké. Jen malá část takové zdravotní péče pravděpodobně půjde na účet zdravotního pojištění. To by ale nemělo bránit důslednému uplatnění požadavku, aby každý léčebný postup byl řádně ověřen podle zásad medicíny založené na důkazech. Lékaři a jejich organizace se pochopitelně snaží, aby peněz na zdravotnictví bylo co nejvíce - protože jinak platí svou osobní daň za marnou snahu splnit rostoucí požadavky na péči při nedostačujících zdrojích: tento rozpor dnes činí nešťastnými lékaře na celém světě. Mnoho lidí považuje lékaře za hybnou sílu medikalizace, ale právě oni mohou být ve skutečnosti její hlavní obětí - právě to asi bylo podnětem k vydání tématického čísla BMJ k této otázce. Zvláštní otázkou je účelné využívání finančních zdrojů zdravotnictvím. Hlediska jsou samozřejmě velmi rozdílná. V bohatých zemích se vynakládají obrovské prostředky na výzkum a vývoj nových léků, z nichž mnohé jen marginálně zlepšují účinnost terapie - v době, kdy chudé země nemohou provádět ani tak základní opatření, jako je zabezpečení čisté vody, komunální hygiena nebo očkování. Ale medicína se stane neúnosně nákladnou i pro bohaté společnosti, když bude ve stále větším rozsahu zavádět drahé nové léky a léčebné postupy, které sice bude užívat velmi mnoho obyvatel, které ale jen zlomku z nich přinesou podstatný užitek. Je to trend, který už dnes způsobuje potíže i v takových zemích, jako je Velká Británie (viz diskusi o dostupnosti interferonu beta i některých dalších léků v rámci péče hrazené Národní zdravotní službou), a který v budoucnosti může vést k selhání zdravotních systémů. „Rizikový trend“ demonstrují některá čísla: v zemích OECD se např. v období 1970-1996 zvýšily výdaje na léky z 0,4% na 0,7% HDP. Protože HDP se v zemích OECD v průměru za uvedená léta zvýšil o 50%, znamená to, že náklady na léky rostou rychleji než HDP. To se pak mimo jiné odráží i ve skutečnosti, že největší mezinárodní farmaceutické společnosti se z hlediska finančního objemu svého hospodaření stávají silnějšími než řada států. Např. společnost Pfizer je celosvětově na 17. místě (srovnej s Austrálií na 11., Švédskem na 19. a Singapurem na 39. místě v celkovém pořadí). Zdroj: British Medical Journal 324:859 a další. 13 April 2002 |
