|
Zpět na výběr čísla Obsah 6/2002
|
Inhibice nádorové angiogeneze: velká naděje, zklamání a oživení zájmu Představa o možnosti zastavit růst maligního nádoru inhibici novotvorby cév v jeho tkáni byla přijímána jako velmi atraktivní, ale klinické zkoušky endostatinu, angiostatinu a některých dalších inhibitorů nesplnily očekávání. Na výročním zasedání Americké společnosti pro výzkum rakoviny (AACR) v dubnu 2002 bylo proto znovu hodnoceno, jaké postavení by tato skupina léčiv mohla mít v onkologii, resp. jak by mělo být pokračováno v klinickém zkoušení. Počátkem 90. let, když se první zkoušky zahajovaly, byly totiž znalosti molekulových mechanizmů nádorové angiogeneze jen omezené, a zkoušené postupy zřejmě nebyly optimální. V r. 1998 se terapie inhibitory angiogeneze stala v USA žhavým tématem diskuse veřejnosti. Článek v New York Times popisoval optimistické výsledky dosažené na pokusných zvířatech, ale v reakci na jeho uveřejnění několik výzkumných skupin oznámilo, že jejich snaha o reprodukování výsledků nebyla úplně úspěšná. Mezi klinickými lékaři i teoretiky, ve farmaceutickém průmyslu i ve finančních kruzích se šířil pesimismus, a pacienti byli zmateni. Ale u některých pacientů v klinických studiích došlo k regresi nádoru, u některých alespoň k jeho stabilizaci. Zasedání AACR proto celou otázku znovu podrobně projednalo. Odborníci ukazovali, že u myší bylo k dosažení úspěchu nezbytné aplikovat inhibitory mnohem déle, než si pacienti s maligními nádory mohou dovolit na efekt čekat. A dále, že nádory jsou co do schopnosti novotvorby cév velmi heterogenní. Navíc, některé exprimují několik různých receptorů pro pro-angiogenetické faktory (karcinomy pankreatu mají osm různě specifických receptorů), takže inhibice látkami, které působí pouze na VEGF (vascular endothelial growth factor), není dostačující. Bylo také zjištěno, že pro úspěšnost léčby má kritický význam období nádorového růstu, v kterém je zahájena: některé inhibitory jsou účinné pouze v iniciálním stadiu, některé naopak hlavně v pokročilejších fázích. Je také zřejmé, že některé klinické studie byly zahájeny vysloveně předčasně, aniž by byla podrobně poznána farmakologie přípravku, optimální dávkování, jeho dlouhodobé působení atd. Protože preklinické testování nebylo dokončeno, chyběla také racionální kritéria hodnocení účinnosti léčby: to, že se nádor nezmenší, nemusí být důkazem selhání léčby. Soudobý výzkum se proto zaměřuje také na angiologické a sérologické metody průkazu růstu cév i celého nádoru, podrobněji se zkoumají i různé buněčné zdroje, které jednotlivé nádory mohou využít pro novotvorbu cév. Zvažují se i možnosti potencovat účinnost protinádorové léčby kombinací různých inhibitorů angiogeneze a jejich využití k synergickému působení s chemoterapií a/nebo radioterapií. Úhrnem hodnoceno, po období pesimismu dochází k revitalizaci anti-angiogenetické terapie. Hlavní cestou ovšem je intenzivní, širší a hlubší výzkum jak mechanizmů novotvorby cév v různých typech nádorů, tak působení různých inhibitorů. A vzhledem k problémům s hodnocením některých starších výsledků se uvažuje o tom, jak zlepšit uspořádání nových klinických studií a zvýšit jejich informační hodnotu. To vše na půdě AACR. (Redakční povzdech: jiný kraj, jiný mrav.) Zdroj: Nature Medicine 8:427, May 2002 |
