50 let od zahájení Framinghamské studie

29. září 1948 byl zařazen první pacient do souboru pro Framinghamskou studii (The Framingham Heart Study, FHS), na které se posléze podílelo přes 10 tisíc obyvatel města Framingham v americkém státě Massachusetts, a jejíž výsledky znamenaly skutečný průlom do názorů na otázky související s kardiovaskulárními chorobami a jejich rizikovými faktory.

„Léčba hypertenze je při dnešních znalostech sama o sobě obtížným, téměř beznadějným úkolem. Hypertenze může být důležitým kompenzačním procesem, který by neměl být potlačován, i kdybychom si byli jisti, že známe účinnou léčbu.„ Takový názor měl P. D. White, zakladatel Americké kardiologické společnosti, v r. 1931. Názor, který v témže roce v British Medical Journal publikoval dr. Hay na druhé straně Atlantiku, byl podobný: „Největším nebezpečím pro člověka s vysokým krevním tlakem je stanovení diagnózy, protože pak se vždycky najde nějaký blázen, který se bude pokoušet krevní tlak snížit.„ Hypertenze byla v té době chápána jako kompenzační nebo esenciální (s úkolem protlačit krev sklerotickými cévami k orgánům), proteinurie byla jen o málo víc než triviální ortostatický jev, tělesné cvičení bylo nebezpečím pro kardiaky a hypertrofie levé komory byla adaptivním, kompenzačním fenoménem. Letální důsledky srdečního selhání a fibrilace síní byly podceňovány a představy o rizikových faktorech byly jen vágní.

Za takové situace byl přínos FHS větší, než kterékoli jiné klinické studie v kardiologii. Především umožnila formulovat koncepci rizikových faktorů, a kvantitativně stanovit význam takových faktorů, jako je kouření, hypertenze, dislipoproteinémie, fyzická nečinnost a obezita pro různé kardiovaskulární choroby nebo „příhody„ – náhlou srdeční smrt, akutní infarkt myokardu, mrtvici a městnavé srdeční selhání.

Původní kohortu tvořilo 5209 mužů a žen ve věku 30-62 let, u nichž se dosud nevyvinulo kardiovaskulární onemocnění. Po důkladné vstupní prohlídce byli účastníci vyšetřováni každé dva roky. V posledních 25 letech bylo také vyšetřeno více než 5 tisíc dětí účastníků studie. To mimo jiné dovoluje hodnotit i relativní podíl faktorů dědičnosti a prostředí.

Pracovní hypotéza studie byla formulována velmi prozíravě: Abychom porozuměli srdečním chorobám, musíme identifikovat a kvantifikovat konstituční (dědičné) faktory, dále zevní faktory, umožňující uplatnění dědičných a posléze zjistit, jak douho musí trvat interakce vnitřních a zevních faktorů, aby vznikla choroba.

Ke klíčovým poznatkům FHS patří: 1960 – zvýšení rizika ICHS v důsledku kouření; 1961 – zvýšení rizika ICHS úměrně koncentraci, cholesterolu, výšce krevního tlaku a odchylkám EKG; 1967 – snížení rizika srdečních chorob fyzickým zvičením a jeho zvýšení při obezitě; 1971 – progresivní průběh městnavého srdečního selhání; 1974 – celková představa o diabetu a jeho komplikacích, a souvislost se vznikem KVCH; 1976 – zvýšení rizika ICHS v menopauze; 1987 – přímá souvislost vysokých plazmatických hladin cholesterolu s rizikem smrti u mladých mužů; 1990 – homocystein jako možný rizikový faktor ICHS; 1996 – vývoj hypertenze k srdečnímu selhání; 1998 – nový způsob predikce 10letého rizika vzniku ICHS.

Během studie bylo získáno daleko více významných informací. Vybrali jsme jen několik, dokumentujících posun názorů na klíčové otázky v čase. Celkové množství údajů, které studie přinesla, je ilustrováno úctyhodným počtem více než 1000 publikací, které z ní během 50 let vyšly.

Zdá se tedy, že 43 miliony amerických dolarů, které studie spotřebovala, byly efektivní investicí.

O FHS u příležitosti jejího 50. výročí uvažují prof. dr. F. H. Messerli z Ochsner Clinic v New Orleans a dr. B. S. Mittler ze San Antonio v Texasu v časopisu The Lancet 352:1006, 1998.