Infarkt myokardu: opožděnou hospitalizaci zaviňují sami pacienti

U akutních infarktů myokardu je životně důležité, aby pacientovi byla co nejdříve poskytnuta odborná péče, která musí diagnostikovat a zvládnout arytmie a nasadit trombolytickou léčbu. Tomu je obvykle přizpůsoben systém rychlé záchranné služby i provoz příjmových oddělení pro urgentní případy. Všechny rozbory však ukazují, že největší zdržení jde na vrub pacienta, který se dlouho rozhoduje, zda vyhledat lékařskou péči. Britsko-kanadská studie se nyní snažila zjistit, jak se chovají různé skupiny pacientů, a jak by se jejich jednání mohlo účinně ovlivnit.

Do studie bylo zařazeno 100 pacientů, u nichž se příznaky IM objevily mimo nemocnici. 50 pacientů bylo přijato v University Hospital of Wales (Cardiff, GB), 50 v Royal Jubilee Hospital (Victoria, Kanada). Byli zařazeni všichni pacienti, u nichž se vyskytly příznaky odpovídající akutní koronární příhodě, a kteří byli přijati na kardiologickou jednotku.

Většina pacientů měla značné zkušenosti s anginou pectoris nebo infarktem: 73 jich mělo v anamnéze příznaky odpovídající angině, z toho 40 IM již prodělalo.

Při hospitalizaci v průběhu studie byl v GB u 35 pacientů diagnostikován IM, u 15 angina pectoris. V Kanadě byl IM diagnostikován u 12, angina pectoris u 31 a nekardiální bolesti na hrudi u 7.

Polovina pacientů uvedla, že v posledních 48 hodinách pozorovali zesilující se bolesti na hrudi.

Při přijetí mělo tyto bolesti 92 pacientů, z toho 46 je subjektivně hodnotilo jako velmi silné. 52 pacientů udávalo pocení, 45 dechové potíže, 25 slabost nebo kolaps a 21 nauzeu. Celkem 82 pacientů správně spojovalo své potíže se srdcem. 10 je považovalo za příznaky onemocnění zažívacího traktu, 3 je připisovali muskuloskeletálnímu systém, 4 onemocnění plic, jeden pacient si nebyl jist.

Od objevení akutních příznaků do hospitalizace uplynulo v průměru 385 min., z toho 172 min. (45% celkové doby) tvořil interval mezi začátkem potíží a rozhodnutím pacienta vyhledat pomoc.

Na konzultaci s lékařem pak bylo spotřebováno 65 min., na přepravu do nemocnice 20 min. a na příjem a diagnózu 129 min. Překvapující byl poznatek, že pacienti, kteří již dříve měli osobní zkušenost s IM, déle váhali se zavoláním lékaře než osoby s anginou pectoris nebo nekardiálními bolestmi, které o své chorobě před tím nevěděly. Přitom spektrum a intenzita klinických příznaků byly u obou skupin pacientů vpodstatě stejné. Neočekávané chování se nepodařilo korelovat s žádným objektivním faktorem (věk, pohlaví, vzdělání, informovanost o příznacích, vzdálenost od zdravotnického centra atd.). Důvody by mohly být psychologické – pacient si nechce přiznat závažnost stavu, případně si podvědomě přeje, aby se již jednou prožitá příhoda neopakovala. Jsou také pacienti, kteří na příznaky srdeční příhody reagují tím, že se převléknou do společenštějšího oděvu, připraví si zavazadlo pro pobyt v nemocnici, obtelefonují příbuzné a známé – a teprve potom volají rychlou pomoc.

Jinak platí, že s přivoláním pomoci více váhají pacienti, u nichž se příznaky rozvíjejí postupně. Při prudkém nástupu potíží se naopak pacienti zpravidla rozhodují rychle.

Studie také ukázala, že u poměrně velké části pacientů, kteří již dlouho měli anginózní příznaky, nebyla nikdy ICHS formálně diagnostikována. To znamená, že praktičtí lékaři nevěnují vyšetření takových pacientů dostatek pozornosti – natož aby je poučili o možném vývoji choroby k akutní příhodě, o jejích příznacích a o tom, co mají v takovém případě dělat. Již před delší dobou byly provedeny studie ve Švédsku a Kanadě, v jejichž rámci byla zorganizována velká kampaň médií, která vysvětlovala užitečnost rychlého vyhledání lékaře při bolestech na hrudi. V jejím důsledku se podstatně zkrátila doba mezi objevením příznaků a hospitalizací lidí se srdečnémi příhodami, i když za cenu zvýšení podílu pacientů s nekardiálními potížemi.

Hlavní význam ovšem má individuální vysvětlení a poučení, které musí být jednoznačné a jednoduché: rychlou pomoc je třeba volat při každé silné bolesti na hrudi, která trvá déle než 15 min., případně při každé takové bolesti, která neustoupí po užití nitrátu. Podmínky pro takovou výchovu jsou, protože nejohroženější skupinou jsou pacienti s již existující kardiovaskulární chorobou. Zatím se zdá, že tato příležitost není dost využívána.

Podle A. D. Mumford a spol., Postgrad. Med. J. 75:90, 1999.