Proč právě imunologie

Imunologie je relativně nová disciplína lékařských věd. Většina lékařů, kteří dnes aktivně pracují v praxi, během studia na fakultě dostala jen velmi málo informací odpovídajících současnému stavu oboru.
Na druhé straně, imunologie se neobyčejně rychle rozvíjí, a to nejen hromaděním dílčích doplňujících poznatků, ale i zcela zásadními objevy – jak to ilustruje deset Nobelových cen za medicínu a fyziologii, udělených imunologům. Sledovat tento rozvoj je náročné i pro lékaře, kteří absolvovali nedávno. Konec konců i pro samotné imunology, z nichž většina se soustřeďuje převážně jen na vybrané oblasti zájmu.
Imunologie jako klinický obor pokrývá široké spektrum otázek, od oplodnění a těhotenství k problémům stárnutí, od očkování k maligním nádorům. Spolu s molekulovovu biologií a genetikou je dnešní imunologie hlavním zdrojem nových poznatků o patogenezi nejzávažnějších a nejrozšířenějších chorob, ať už jde o bronchiální astma, diabetes mellitus, osteoporózu, degenerativní neurologická onemocnění nebo řadu dalších.
Historickým úspěchem imunologie nepochybně bylo očkování proti infekčním nemocem, jehož důsledkem je nejen radikální snížení incidence a závažnosti těchto chorob, ale v některých případech už i jejich eradikace (variola, ve většině světa poliomyelitida). Očkování začíná získávat reálný význam i v oblasti maligních nádorů (viz např. melanomy). Znalosti pravidel vzniku a rozvoje imunitní odpovědi vedly k naprosto zásadnímu převratu v transplantační medicíně (výběr kompatibilních dárců, imunosupresivní léčba), získání klinicky účinných postupů pro léčbu autoimunitních chorob lze očekávat v nejbližší budoucnosti.
To všechno jsou důvody, proč Medicína krátce po svém vzniku zavedla pravidelné stránky věnované imunologii, jejichž účelem je zprostředkovat informace o rozvoji imunologického poznání širokému okruhu praktických i klinických lékařů – což znamená informace pokud možno stručné, zjednodušené a i co do použité terminologie srozumitelné neimunologům.
Hned z několika příčin to není snadné ani pro redakci, ani pro čtenáře. Potíže začínají už názvoslovím. Ty tam jsou doby, kdy lymfocyt byl definován svou podobou v optickém mikroskopu. Imunologie dnes rozlišuje desítky populací a subpopulací buněk imunitního orgánu, které jsou charakterizovány řadou vlastností, ale zejména spektrem cytokinů, které tvoří, a svými povrchovými molekulami. V současné době je známo 161 povrchových znaků, označovaných jako CD (cluster of differentiation), a počet identifikovaných interleukinů dosáhl čísla 18. Stejně komplikovaná je nomenklatura HLA antigenů, integrinů, chemokinů a dlouhé řady dalších faktorů, zúčastněných na imunitní odpovědi a mechanizmech, které ji regulují (a o jejichž existenci se donedávna vůbec nevědělo).
Druhá potíž při výběru informací pro širší lékařskou obec je dána neobyčejně rozsáhlou experimentální základnou imunologie, která užívá stále složitější metody a stále náročnější experimentální modely. Naprostá většina publikovaných výsledků je jen mezistupněm k dalším fázím výzkumného úsilí. V mnoha případech je proto obtížně rozpoznat a vybrat ty poznatky, které mají reálnou – ne-li bezprostřední, tedy alespoň v rozumně vzdálené budoucnosti – vazbu na klinickou medicínu, tj. mohou být pro dnešního lékaře užitečné.
K zvláštnostem imunologie jako teoretického oboru také patří jinde nevídaná tendence k “filozofickému“ zobecňování leckdy i velmi dílčích experimentálních poznatků do podoby hypotéz a teorií, které daleko předstihují reálné medicínské souvislosti a možnosti praktického využití.
S plným vědomím těchto potíží se snažíme, aby čtenář Medicíny měl jistotu, že mu žádná podstatná nová informace o rozvoji imunologie neunikne. Důležité ale je, aby tyto informace v potřebném rozsahu dostal také pacient – ať už jde o současný pohled na patogenezi jeho choroby, o spolehlivost a rychlost diagnostiky nebo o nové možnosti léčby, to vše s náležitou kritičností. Perspektivní uplatnění imunologie je obrovské, ale právě pro výše zmíněné tendence je rozlišování mezi potenciálně a reálně možným velice potřebné (viz terapii autoimunitních onemocnění a mnoho dalších příkladů).

MUDr. Jiří Franěk, DrSc.