Co je to klinická imunologie

První zájem veřejnosti o imunologii jako vědu se projevil po transplantacích srdce, které byly operatéry technicky velmi dobře provedeny, nicméně dlouhodobého přežití se nedosáhlo. Pozornost vzbudila zcela ojedinělá vlastnost imunitního systému, který je schopen rozeznat a zničit vše, co je vlastnímu organismu cizí, tedy i transplantovaný orgán.

Každý jedinec má svoje „znaky“ na buňkách i tkáních s mnoha vrozenými informacemi pro buňky imunitního systému, který se je učí poznávat již před narozením. Každý z nás je imunologicky výjimečný a nikdo nenajde na světě v imunologických znacích svého dvojníka. Proto se transplantace daří až při co největší shodě řady znaků, které řadíme do identifikačních molekul tzv. HLA-systému, což je pravidlem u všech čekatelů na transplantace a je celoevropsky koordinováno. Transplantacemi orgánů a kostní dřeně byla prolomena hráz pro uplatnění imunologie v praxi a pro vývoj tohoto oboru. Problematika transplantací byla natolik závažná, že se vyvinula a zachovala jako samostatná transplantační imunologie.

lab.jpg (21690 bytes)Laboratoře jsou vybaveny moderními přístroji,
které zaručují rychlou a přesnou diagnostiku

Imunitní systém je dalším smyslem

Výjimečnost v rozpoznávání vlastního a cizího je natolik dokonalá, nakolik je dokonalý imunitní systém.Ten tvoří vlastně další smyslový orgán, daleko lépe vnímající naše smyslové vjemy. Vnější prostředí, které nás obklopuje, vnímáme jen nedokonale a naše vnitřní prostředí sami vědomě nepoznáváme, takže nám mohou unikat rizika, která nás ohrožují. Námi nevnímaný imunitní systém chrání naše vnitřní prostředí před poškozením, protože vidí (má na to specifické buňky), cítí (dík cukerným složkám na povrchu buněk), hmatá (spolupráce probíhá po vzájemných harmonických dotycích buněk), slyší signály (cytokiny což jsou produkty podrážděných buněk) a dokonce lze bez nadsázky říci, že nepostrádá ani vlastnosti chuťové (opsoniny látky, které vedou k lepšímu vychytání škodlivin).

Poruchy imunity:

Alergie
Nejznámějšími poruchami imunity, které sužují poměrně velkou část naší populace, jsou některé stavy přecitlivělosti, známé jako alergické choroby. Nové poznatky o imunologických poruchách, působících různé nemoci, směřovaly ale i do jiných oblastí než původní alergologická specializace. Potřeba využití imunologie se jevila nutnou pro kožní lékařství, vnitřní lékařství, zejména pro revmatologii, onemocnění žláz s vnitřní sekrecí, choroby ledvin, cévní choroby a prakticky všechny stavy provázené chronickým zánětem. Ani další obory medicíny si dnes nelze představit bez návaznosti na klinickou imunologii, která aplikuje vědecké poznatky do praxe. Patří sem nemoci centrálního a periferního nervového systému, některá onemocnění oční, problematika reprodukčního ústrojí a nádorové choroby.

Nádorové choroby
Nádorová onemocnění, zejména krve, se již řadu let imunologicky vyšetřují a léčí a specialisté pro choroby krve a krvetvorné soustavy využívají imunologické poznatky i v našich podmínkách na vysoké odborné úrovni.

AIDS
Další významnou etapou, která zajistila rozvoj imunologie jako vědy a posunula i význam klinické imunologie, bylo otřesné zjištění o působení viru HIV jako příčině onemocnění AIDS. Opět se ukázalo, jak životně důležitý je imunitní systém, který, poškozen virem, nedokáže uchránit postiženého jedince nejen před infekcemi, ale ani před vznikem nádorových chorob.
Zcela soustředěný přístup vyžaduje studium vztahu imunitního systému s infekčními činiteli.Týká se zejména preventivního očkování a studia léků upravujících nebo povzbuzujících nedostatečnou imunitu. Studium různých očkovacích látek a postupů se v současné době řeší na výzkumných imunologických pracovištích na celém světě.

Syndrom chronické únavy
Třetí etapou upoutávající pozornost veřejnosti k imunitnímu systému jsou v současné době stesky mnoha pacientů, kteří se obávají tzv. syndromu chronické únavy. Bylo provedeno mnoho studií, které zatím neprokázaly příčinu tohoto syndromu v poruše imunitního systému na rozdíl od AIDS, nicméně znovu připomněly existenci možnosti oslabené imunity, kterou označujeme pojmem imunodeficience.
Všechny formy imunodeficiencí, jak vrozených, tak získaných, které jsou nejčastější, tvoří podstatnou část chorob vyšetřovaných klinickým imunologem. Druhou skupinu pacientů představují nemocní s podezřením na poruchu vzájemné souhry imunitních pochodů, které mohou pacienta ohrožovat závažným onemocněním jednoho nebo více orgánů či tkání.

V současné době má klinický imunolog k dispozici dík vyšetření krve rozsáhlé spektrum imunologických vyšetřovacích metod, kterými lze prokázat a charakterizovat prakticky všechny buňky a regulační i signální molekuly účastnící se imunitních reakcí. Změny, které se někdy při imunologickém vyšetření naleznou, nemusí vždy znamenat, že pacient trpí imunologicky podmíněným onemocněním. Naopak, někdy jsou odchylky od normálních hodnot důkazem dobré schopnosti imunity, jindy upozorní na možná rizika onemocnění.
Specialista klinický imunolog se potřebuje dozvědět od nemocného údaje, které jsou pak vodítkem pro rozsah laboratorních imunologických vyšetření. Klinický imunolog potřebuje pro zhodnocení celkového stavu imunity pacienta velmi podrobnou anamnézu. Měl by mít k dispozici všechna provedená vyšetření a nesmí chybět vyšetření praktického lékaře, internisty či dětského lékaře.
Neméně důležité je posouzení oprávněnosti podávání léků, které „povzbuzují“ imunitní systém. V dnešní době je jich celá řada, a pokud jsou podány neoprávněně, mohou u některých nemocných nevhodně působit na imunitní systém.

frckova.jpg (25714 bytes)Prof. MUDr. Terezie Fučíková, DrSc

Proč jsme nemocní?

Všeobecná obava z „oslabené“ imunity, která je dnes považována za příčinu řady stesků nemocných, není zcela oprávněná. Naopak. Zdědili jsme imunitu po svých dávných předcích, kteří odolali všem morům, epidemiím a nástrahám, které lidstvu příroda nastražila formou infekcí, hladomorů a strádání. Tento po generace přirozený biologický výběr způsobil, že jsme dnes velmi dobře vybaveni přirozenou odolností. Proč tolik stonáme, má jiné kořeny. Jsme poznamenáni současnou civilizací, která na nás klade zcela jiné nástrahy než sama příroda. Pokud se jim dostatečně nebráníme a nedodržujeme správný a zdravý životní styl, oslabujeme se sami. Na náš imunitní systém nejsou kladeny takové nároky na zdolávání smrtelných infekcí jsme přece očkováni, máme antibiotika -, takže se nemusíme infekcím tolik „bránit“. Ale protože imunitní systém má úkol především obranný, nepostrádá určitý stupeň agresivity. Ta se může projevit nepřiměřenou reakcí, ať jde o alergie či jiné choroby, které vznikají poškozením vlastních buněk a orgánů nebo porušenou souhrou imunitních vztahů. Tyto choroby jsou nazývány orgánovými autoimunitami nebo systémovými chorobami (některé z nich známe jako choroby revmatické).
V klinické imunologii se docílilo nemalých úspěchů léčbou dříve smrtelných imunologicky podmíněných onemocnění tzv. imunomodulační léčbou, kterou se buď povzbuzují nebo naopak potlačují nežádoucí imunitní reakce, ovšem léčba, má-li být účinná, má i svá nemalá rizika. Patří mezi vysoce specializované terapeutické postupy a měla by být indikována nebo alespoň konzultována klinickými imunology.
Imunologie jako vědní obor se rozvíjela velmi intenzívně od konce šedesátých let a teoretické znalosti i možnosti vyšetřování hlavních systémů imunity umožnily i vznik nového oboru klinické imunologie. Űada pracovišť klinické imunologie slouží téměř 25 let mnoha medicínským oborům v upřesňování diagnózy, určování prognózy, případně při rozhodování o léčebném postupu léky, které imunitní reakce ovlivňují.

Prof. MUDr. Terezie Fučíková, DrSc., přednosta Ústavu klinické imunologie,
1. lékařská fakulta UK, Praha

hlavní téma • zdravá rodina 6/98 • s. 6, 7