Tajemství života – imunologie. V. Přirozená (vrozená) imunita

O tom, co umí imunita bez učení

viaba.jpg (18424 bytes)  

 

 

 

Viry a baktérie

Obranyschopnost je vlastnost každé živé hmoty. Kámen se nebrání, ať s ním děláme co děláme, ale třeba prvok couvne, dotkne-li se toxického povrchu, ryby uplavou ze znečištěné vody. A vysoce postavení živočichové včetně člověka jsou vybaveni vrozenými mechanismy, jimiž brání všechny své součásti, například zrak proti oslnění, sluch proti ohlušení, kůži před dotykem rozpáleného kovu. Řada obranných reakcí se uskutečňuje i ve spánku a v bezvědomí; ještě výrazněji se ovšem uplatňují při volní činnosti a cvikem je lze neobyčejně zdokonalit. Zkušený řidič ovládá auto lépe než začátečník, člověk trénovaný v sebeobraně se brání mnohem rychleji a účinněji než ostatní.
Imunita je nejdokonalejší obranný systém. Každá živá soustava chrání její pomocí svou neporušenost i dokonalé vnitřní uspořádání. Musí to dělat už na nejprimitivnějších stupních, protože i u nich je to uspořádání velice složité a neobyčejně choulostivé. Proto je těžké vyznačit ve vývoji živé hmoty přesně okamžik, kdy vzniká a začíná se vyvíjet imunita. U primitivních živočichů a u rostlin nacházíme jednoduché (nicméně spolehlivé) „předimunologické“ formy. Jak se pak v průběhu evoluce živá těla komplikují, vyvíjejí se zprvu jednoduché nástroje sebekontroly a sebeobrany v samostatný imunitní systém. A jak přibývají úkoly a funkce, stává se i kontrola a obrana složitější a imunitní systém se více a více rozčleňuje.
Obvykle se imunita dělí na dva hlavní systémy. První – přirozená imunita – je vývojově prastará a lidé ji „zdědili“ po svých živočišných prapředcích. K jejím základním znakům patří nezávislost na setkání organismu s mikroby a cizími látkami. Vyšší živočichové a lidé jsou navíc vybaveni ještě dalšími obrannými složkami získanými v průběhu svého historického vývoje, které se rozvíjejí hlavně po narození pod vlivem podnětů ze zevního prostředí. Tyto složky představují získanou imunitu, zajišťovanou hlavně jedním druhem bílých krvinek – lymfocyty.
Nespornými přirozenými nástroji imunity jsou zdravá kůže a neporušené sliznice. Ty představují účinné bariéry proti vstupu cizích živých i neživých tělísek a látek do organismu. Na kůži je bezpočet baktérií, virů i plísní, které přesto zdravá zvířata a lidi neohrožují. Také na sliznicích našich úst, nosu a střev žijí astronomické počty mikroorganismů, které obvykle neškodí a dokonce vykonávají mnohé užitečné „pracovní úkoly“. Stačí ovšem i malé porušení povrchové kožní nebo slizniční rohové vrstvy a objeví se brzy jako reakce na místní infekci zánět: ten je charakterizován zarudnutím, zduřením, zvýšením teploty nad ložiskem, bolestí, tvorbou hnisu. Obranný zánět zaujímá v přirozené imunitní obraně ústřední postavení.
Sama kůže je velmi složitý orgán s četnými potními a mazovými žlázkami, vylučujícími na povrchovou zrohovělou vrstvu mléčnou, octovou a máselnou kyselinu, které jsou jedovaté pro většinu nebezpečných mikrobů a plísní. V ústech máme sliny a v očích slzy s účinnými enzymy a protimikrobními látkami, v žaludku silně kyselou šťávu; v nosohltanu, v dýchacích cestách a ve střevě jsou ještě zvláštní nástroje místní imunity – „sekreční“ ochranné bílkoviny. Ty ovšem už patří do výbavy získané imunity.

mcfag.jpg (27015 bytes)Makrofág pohlcující baktérie

Nezřídka se ovšem stane, že nebezpečné mikroby překonají zmíněné přirozené bariéry. I za normálních okolností totiž pravidelně dochází na kůži a sliznicích k drobným neviditelným poškozením, časté jsou i zřejmé oděrky či ranky; jindy dojde k poruchám způsobeným městnáním krve (třeba při křečových žilách). Vzniklými „brankami“ baktérie, viry a plísně snadno pronikají. Proto jsou v kůži i sliznicích a těsně pod nimi připraveny další obranné systémy. Pokud chceme použít příměru z válečnictví, pak za pohraničními zátarasy, drátěnými překážkami a minovými poli čekají na nepřátele zákopy a valy plné odhodlaných příslušníků domobrany. V zánětlivé obraně těla se uplatňují například místní vazivové buňky, které se snaží za pomoci srážlivých krevních destiček poškozenou tkáň „zalátat“, ale hlavní úkoly plní obranné buňky schopné pohlcovat fagocytovat a usmrtit vetřelce.
Pohlcovači jsou dvojí. Malé fagocytující leukocyty – zrnité bílé krvinky – lze přirovnat k pěšákům zákopové bitvy. Rodí se v kostní dřeni a po dosažení dospělosti přestupují do krve. V krvi je jich hodně 3 až 5 tisíc v jednom krychlovém milimetru; pobývají v ní však jenom několik dnů. Pak se protáhnou štěrbinkami mezi buňkami vnitřní výstelky endotelu tenkých cévek a dožijí při konání místní pořádkové služby v mezibuněčném prostoru a v tkáních. Jsou velice pohyblivé a na místě mikrobního vpádu se rychle i z daleka shromáždí jejich početné šiky.
Druhé, velké fagocytující leukocyty – monocyty – lze přirovnat k těžkooděncům. Rodí se také v kostní dřeni, ale prodělávají zvláštní výkrm a výcvik: když vstupují do krve, jsou už v průměru dvakrát větší než malé leukocyty. I monocyty se v krevním oběhu zdrží jen několik dnů a přestupují rychle do tkání. Jakmile se jim to povede, usadí se, rostou a dále se ozbrojují nakonec jsou z nich mohutné makrofágy, velice výkonní pohlcovači a zabíječi cizích vetřelců a vlastních poškozených buněk a skladovači účinných chemických zbraní. Jsou tu účinné enzymy, schopné rozrušit ochranné obaly baktérií i jejich složky, a velice působivé antiseptické látky; v jejich droboučkých tělíčkách lze nalézt dokonce peroxid vodíku a roztok jódu jako v naší příruční lékárničce. Makrofágy žijí dlouho průměrně asi 30 dnů a tak i při pomalém doplňování je jich všude v těle dost.
Fagocyty ovšem dovedou více než jen pohlcovat a zabíjet a rozkládat všechno nepatřičné, na co přijdou. V případě, že předmostí infekčních nepřátel nedokážou zlikvidovat, vytvářejí kolem něho val a nakažené ložisko tak ohraničují. Pomáhají jim i krevní destičky a fibrin, bílkovinná látka krevního původu, která vytváří drobné sraženiny a vlákna slepující mezibuněčné štěrbinky a znemožňující mikrobům proniknout do hloubky. V místě zánětu vzniká také spousta chemických poplašných látek: proto se toto místo překrvuje, z cévek vystupují nejen pohlcovači, ale i červené krvinky a krevní tekutina plazma. Oblast mikrobního vpádu se zanítí zduří, zčervená a rozpálí se, naplní se těly zemřelých mikrobů i fagocytů hnisem (a ovšem také bolí). Celý tento opouzdřující zánětlivý děj připomíná postup zachránců při lesním požáru, kteří vykácejí široký pruh lesa, nahrnou ohraničující valy a zachvácenou oblast obětují.
Místním opouzdřujícím zánětem se brání většina nižších živočišných druhů, například bezobratlí, ale i lidské tělo – třeba když si zadřeme třísku. Také u některých závažných infekcí (např. při tuberkulóze nebo lepře) musí tělo sáhnout k původnímu „vrozenému“ způsobu a napadené oblasti „obezdít“.
Když místní obrana selže, postupuje nákaza dál. Pokud se jí podaří proniknout do mízních cévek (které odvádějí z okolí buněk tkáňový mok) nebo do krve, pak hrozí rychlé rozšíření po celém těle. Tok lymfy prochází velkým množstvím mízních uzlin, které působí jako síto a jsou dalšími bitevními poli. Uzliny jsou plné pohlcovačů a již za několik hodin se zmnohonásobí průtok krve, jež přináší nové fagocyty; i zde může být často infekce úspěšně zadržena. Nejnebezpečnější je pronikání škůdců krevní cestou: to vede k rychlé otravě krve a celého organismu.
I zde plní přirozená imunita nezastupitelné role nezajišťuje totiž jenom místní obranu a není ani jenom obranou fagocytární. Boj mezi infekčními zárodky a tělem se vede dál a všude je to totální válka, jíž se účastní i vrozené protimikrobní látky a „doplněk“ funkce protilátek, takzvaný komplement (brzy o něm uslyšíme).
Zatímco při místním zánětu pociťoval nemocný jen trochu pálení a nevelkou bolest v infikovaném ložisku a při zachvácení mízních uzlin ještě napětí a bolest v nich a v jejich okolí, při celkové nákaze upadá do těžkého stavu. Tady už jde o život. Do boje jsou zapojeny další rozsáhlé obranné systémy, kostní dřeň chrlí nové malé i velké pohlcovače, stoupá produkce protiinfekčních látek, vysoce stoupá horečka. Získává se čas a zoufale, ve dne v noci, se mobilizují složky získané imunitní reakce.

(pokračování příště)
MUDr. Karel Nouza, DrSc.

seriál • zdravá rodina 6/98 • s. 18, 19