Lubomír Lipský o svém životě

zr5_4.jpg (17707 bytes)Mladý pětasedmdesátník

Obrázek už napoví, že naším hostem je Lubomír Lipský, který letos obdržel za svoji celoživotní hereckou činnost Cenu Thálie.

Ve svém poděkování při převzetí ceny jste nezapomněl na svoji ženu, která Vás provází celým životem, ač i ona měla povolání náročné na čas. Co drželo Vaši rodinu pohromadě?

Řeknu jen tři slova: tolerance – tolerance – tolerance. Láskou to začíná, ale ta další léta už jsou otázkou vzájemného porozumění, pochopení a hlavně odpuštění. Také nesmí chybět kapka rozumu.

Byla pro vás vzorem rodina, v níž jste vyrůstal Vy sám?

Dnes už se na vše dívám stařeckým pohledem, a tak to mohu hodnotit. Naši se měli strašně moc rádi, měli jsme krásné dětství. Tatínek se dožil vysokého věku a odešel za opravdu zvláštní situace. Sledoval s bratrem Oldřichem hokej a říkal mu: Oldříšku, připrav láhev červeného, ať oslavíme vítězství nad Rusy. Bráchovi nešla láhev otevřít, špunt nechtěl ven, a tak otec povídal: dej to sem, ty jsi takový nešika, to se musí takhle za to vzít a… už to nedořekl. Bylo mu 86 let. Maminka odešla dřív, ale dodnes si vzpomínám na jejich ohromný vzájemný vztah. Otec byl veliký fanda divadla, sám hrál, maminka napovídala, babička byla garderobiérkou. I my kluci jsme museli hrát, takže cukrárnu vedla maminka, ona byla tím mozkem, který vše dával dohromady. Rád na tu dobu vzpomínám.

Vraťme se k divadlu. Lidé Vás znají z mnoha komedií, televizních seriálů. Která role patřila k těm nejmilejším?

Je to paradoxní, ale rád vzpomínám na role, na něž si diváci možná už ani nevzpomenou. Charakterní role, které se vymykají z rámce těch běžných figurek, kterých jsem vytvořil bezpočet. Moc rád vzpomínám na Tasmana, manžela Hedy Gablerové s Jarkou Adamovou v inscenaci Alfréda Radoka. Nádhernou roli jsem měl ve hře G. Herrmanna Ve vší počestnosti s Natašou Gollovou a Karlem Pavlíkem. Rád jsem teď přijal roli vodníka v Lucerně v brněnském Národním divadle. Je to starý zaprsklý vodník, který chce pryč od lidí a nemiluje svět.

Kromě Brna hrajete v Praze v Divadle v Karlíně, v Městských divadlech pražských, prozradil jste mně, že i na Fidlovačce. Jak udržujete ve svém věku svoji kondici, co pro to děláte?

Kondici udržuji dvojím způsobem. Především psychicky. Jsem flegmatik, a tak jsem se naučil nerozčilovat se, a když mě něco zlobí, tak se většinou přinutím hodit to za hlavu to je pro moji psychiku nesmírně důležité. S tou fyzičkou je to teď už trochu slabší. Ovšem v mládí jsem holdoval skoro všem míčovým hrám. Kromě hokeje. Jako dítě jsem byl trochu obézní a právě dík sportu jsem se z té tloušťky vytáhl. Hrál jsem basket, kopanou, volejbal. Dnes ve svých pětasedmdesáti létech se udržuji hlavně plaváním. Dvakrát, třikrát v týdnu chodím do bazénu na Olšance. A pak procházky. Ale hlavně se stále něco učím, aby mozek nezlenivěl. To je nesmírně důležité, a tak jej proháním.

Protože naše dnešní číslo je věnováno především alergiím, na co jste alergický?

Na lidskou hloupost, malichernosti. Lidé si často zbytečně otravují život. Já sám jsem optimista,a tak bych všem nejraději vzkázal: Mějte radost z toho, jaký život můžeme žít, mohlo by to být horší.

Rozmlouvala Eva Křížová

host • zdravá rodina 5/98 • s. 4