Vzpomínky a sny Jany Hlaváčové

Jana Hlaváčová, kdo by ji neznal. Vytvořila řadu vynikajících postav na prknech Národního divadla a dnes ve Vinohradském divadle, upoutala už kdysi svým elánem a energií ve filmu Kam čert nemůže. Na televizní obrazovce jsou její postavy vždy živé, pravdivé, věrohodné. Zřejmě jsou odrazem vlastní životní zkušenosti. A tak v prostředí divadelního klubu jsme se jedno podzimní odpoledne sešly, abych u šálku kávy mohla položit několik zvídavých otázek.

Jak vzpomínáte na své dětství a domov?

„Ráda, i když nebylo jednoduché. Naši se rozešli a maminka byla moc nemocná, a tak jsme se sestrou měly strach, aby nám neumřela. Ale najdou se i hezké vzpomínky. Vzájemně jsme se o sebe staraly a dělaly jsme všechno, co bylo potřeba.“

Splnily se Vám Vaše sny, chtěla jste být herečkou?

„V tom smyslu ano. Chtěla jsem být herečkou. Vůbec jsem si neuměla představit, že jsou také jiná povolání. Můj táta byl zuřivý ochotník, a tak jsem tu divadelní atmosféru sála od nejútlejšího dětství.“

Vzpomínáte si na své první divadelní role?

„Ve škole jsme měli divadelní kroužek a dali jsme dohromady Noc na Karlštejně, kde jsem hrála Alžbětu. Už si z toho vůbec nic nepamatuji, ale muselo to být asi příšerné. A pak jako študák jsem statovala v tehdejším Divadle S. K. Neumanna, dnes v Divadle pod Palmovkou. Jsem Libeňačka, studovala jsem v nedalekém gymnáziu a má cesta vedla denně kolem divadla. Pak jsem také hostovala v divadle Míly Melanové ve hře Čapí mládě a na prkna jsem se dostala i ve Wolkerově divadle. To mi bylo asi čtrnáct, hrála jsem takového šaška ve hře Dům kočky modroočky.“ Patříte k optimistickým, pozitivně naladěným lidem.

Jaké role hrajete nejraději?

„Myslím, že je pro herce hrozným neštěstím, když se dostane do nějakého šuplíku a hraje celý život „jeden obor“. Čím jsou role různorodější, tím jsem raději. Člověka to jaksi okysličuje.“

Jak se Vám podařilo skloubit rodinu a divadlo? Vy i Váš manžel Luděk Munzar jste díky divadlu málo doma.

„Já jsem si nedovedla představit život bez dětí. Ale měla jsem to štěstí, že Luděk je velice rodinný typ a rád dává rodinu dohromady. Oba dva jsme se podíleli na domácích povinnostech. Samozřejmě, že on neluxoval, nepral a nedělal podobné práce. Ale když jsem neměla čas, tak jsem věděla, že nakoupí, uvaří a že děti dostanou najíst. Než děvčata vyrostla, pomáhal, jak mohl. Dnes už jsou obě dospělé. Terezka žije ve východních Čechách a říká, že nejlepší člověk na světě je kůň. Myslím, že ty koně miluje opravdu ze všeho nejvíc. Barunka se věnuje divadlu. V Plzni měla mnoho krásné práce, mnoho vynikajících kolegů a v letošní sezóně přechází sem k nám na Vinohrady.“

S jakými pocity se setkáváte jako členové rodiny na jevišti?

„Byli jsme s manželem celá léta ve stejném angažmá, ale nikdy jsme do toho nepletli žádné rodinné věci. V divadle jsme prostě byli kolegové. Když jsme třeba zkoušeli, tak nám to někdy šlo rychleji, protože jsme se znali, ale nikdy jsme v divadle nevystupovali jako manželé. Barunka se mnou hraje ve hře Jak je důležité míti Filipa. Převzala roli Gvendolíny po Kateřině Brožové a shodou okolností hrajeme spolu role matky a dcery. Myslím, že zpočátku měla strach z toho, jak to bude na jedné scéně v jednom divadle. Ale máme za sebou několik představení a myslím, že se už uklidnila. I s Bárou budeme komunikovat jako dvě kolegyně a doufám, že dobře. Bára chce stát na vlastních nohou, chce mít jistotu, že to, co dělá, je skutečně jen její, a já to respektuji. Přiznám se, že se mi to strašně líbí, že chce být svá.

Blíží se rok 2000, máte nějaká přání?

„Každý si něco přeje. Já doufám v tu dvojku. Přečetla jsem si v numerologii, že dvojka je číslo velice dobré, že je to číslo intuice, citlivosti. A tak snad přestane kralovat démon peněz a lidstvo se začne zajímat také o duši. Strašně mně vadí současný stav společnosti. Stále hubujeme na poměry, které nejsou dobré, ale situace na celém světě není dobrá. Stěhování národů, války i válečky, někdy mám pocit, jako by se celý svět zbláznil. Doufám, že je to snad tím přelomem tisíciletí, a věřím, že s novým letopočtem se svět vylepší.“

S podobným přáním za rozhovor poděkovala Dr. Eva Křížová

host • zdravá rodina 11/99 • s. 2