Vesna přeje klidnému stáří

Vesna není jenom jméno bohyně jara, ale i název útulného penzionu pro důchodce v Orlové-Lutyni. V poklidu v něm žije 180 důchodců, z toho 60 mužů a120 žen. Průměrný věk zdejších obyvatel je 73,6 roku. Už šesté léto je Vesna domovem manželů Banasových, kteří sem přišli z Havířova. Bydleli tam pětatřicet roků a vychovali dceru, která dnes žije v Novém Jičíně. Banasovi mě přivítali v útulném dvoupokojovém bytečku v 9. patře. Stěny jejich sídla jsou vyzdobeny překrásnými obrazy Beskyd a Jeseníků. Posadili jsme se ke stolku, který majiteli slouží jako jakási „kancelář“, a pan Liboslav začal vyprávět.

Manželé Banasovi ve svém bytě

„Jsem ročník 1923. S manželkou Zdeňkou žiji už 45 roků. Pracoval jsem v Geologickém průzkumu jako vedoucí oddělení smluvních vztahů. Sem do penzionu Vesna jsme přišli v roce 1993, dva roky poté, co byl otevřen. Manželka sem nechtěla, ale já jsem cítil, že se blíží stáří a že se zvyšuje riziko našich zdravotních potíží. V Havířově jsme bydleli v paneláku ve 2. poschodí a manželka nemohla do schodů, protože má anginu pectoris. Jsem starého ražení, kdy člověk poctivě nahlíží na život, a dost těžce jsem nesl způsob života lidí v paneláku, poznamenaný vzájemnou lhostejností. Dneska je i moje manželka ráda, že jsme tady a že jsem to tak rozhodl.“

Paní Zdena přináší kávu a nabízí pečivo. Útulný byteček svítí čistotou, je to dokonalý obraz pečlivosti manželské dvojice. Ptám se pana Banase, zda se narodil na Ostravsku. V jeho mluvě není ani stopa po ostravském dialektu.

„Jsem z Rychvaldu, z vedlejšího městečka,“ vysvětluje pan Banas. „Je to odtud asi čtyři kilometry. Nohy mi ještě slouží, takže se tam občas vypravím pěšky, i když mám autobus zadarmo. Mám tam řadu kamarádů a rád s nimi poklábosím. A ta čeština? Měl jsem vždycky rád rodný jazyk a snažil jsem se mluvit správně. Kromě toho taky občas něco napíšu do orlovských novin.“

Chvilku se hrabe ve složce, která leží připravena na okraji stolku.

„Neberme si příklad z tisku, televize,
kde jeden k druhému chová se cize.
Jsme si zde ve stáří všichni rovni,
tak bu
ďme na sebe laskaví a hodní.
Vzpomenout přísloví je tu na místě,
že boží mlýny melou pomalu, ale jistě.“

Pan Banas dorecitoval. Pak dodává, že podobných veršíků má celou řadu. Některé z nich se občas objeví i na nástěnce jídelny. Tento uvážlivý muž bude určitě jakýmsi komentátorem dění v penzionu Vesna. „Řekněte mi něco o tom, jak tady žijete?“ ptám se.

„Penzion Vesna byl oficiálně otevřen 8. října 1991 a je řízen Okresním úřadem v Karviné,“ vysvětluje pan Banas. „Má celkem 42 zaměstnanců, z toho 10 kuchařek, 9 zdravotníků a 8 pokojských. Ležícím pacientům slouží v nočních i denních hodinách zvláštní ošetřovatelky. Je tu k dispozici také rehabilitační zařízení, zubař, lékařská služba, obchod, knihovna, zahrada k vycházkám, dva sálky ke sledování televize a samozřejmě rozlehlá jídelna. Lékárna do Vesny pravidelně dodává léky. Je tu doslova všechno pod jednou střechou, a kdo nechce, vůbec nemusí do města.“

„To asi nebude levné,“ napadá mě.

„Budete se divit. Průměrný měsíční nájem činí asi 1050 korun. V něm jsou započítány všechny poplatky: za teplo, elektřinu, vodu, praní velkého prádla a jednou za čtvrt roku také za velký úklid. Domnívám se, že takovou sumu může dát ze svého důchodu stranou prakticky každý důchodce.“

„Co se tady dá dělat ve volném čase?“ zajímám se.

„Život v penzionu je výhodný po všech stránkách. Někdo má rád samotu, někomu stačí, že si přečte knihu, někdo se rád podívá na televizi, někdo hraje šachy. Téměř pravidelně každou sobotu hrajeme s přáteli kanastu. Každý čtvrtek máme šachový kroužek, který vedu. Manželka zase vede kroužek ručních prací.“

„A co výlety do okolí?“ Panu Banasovi zajiskří oči.

„Všichni máme rádi výlety do zdejšího vinného sklípku. Zřídil si ho na zahradě ve vesnici Závada u Dětmarovic nějaký pan Huňař. To je bývalý havíř, který se na Ostravsko přiženil z jižní Moravy, kde má jeho bratr vinici. Takový sklípek, jaký si dokázal postavit, neuvidíte možná ani v Pavlovicích. Já mám rád červené víno, ale kdo chce, může si dát i pivo nebo limonádu. Pan Huňař má malý minibus a za 20 korun nás přiveze i odveze. Dáte si?“

Pan Banas sahá do skříňky a na světlo boží putuje láhev pravé valašské borovičky. „Víno bohužel nemám, ale tohle je také dobré pití!“ Připíjíme si. U sklenky by se příjemně besedovalo celé hodiny, ale blíží se poledne, čas oběda. A tak zbývá chvíle už jenom na poslední otázku.

„Jste člověk, který v životě mnoho prožil. Máte za sebou dobré i zlé. Jaké je vaše životní krédo?“ Starý muž se na chvíli zamyslí. A pak odpovídá pomalu a s rozvahou.

„Moje krédo je žít. Žít a umět žít. Ve stáří samozřejmě vaše síly stačí na stále méně věcí. Zhoršuje se třeba paměť. Ale i s tím se dá žít. Zvlášť když je kolem vás takové příjemné prostředí, jaké je v té naší Vesně.“ Na chvilku se odmlčí. „Víte, je krásné stárnout mezi dobrými lidmi,“ dodá.

Je čas rozloučit se. Když si dole v recepci podáváme ruce, procházejí kolem nás lidé, kteří se na nás zdaleka usmívají. Ano, Vesna přeje klidnému stáří.

Milan Švihálek, Šenov u Ostravy

reportáž • zdravá rodina 10/99 • s. 4