„Chci rozdávat radost,“ říká Libuše Havelková

Babičku Boženy Němcové znají u nás snad všechny generace. Je symbolem moudré, spravedlivé a poctivé ženy, která v úctě a pokoře přijímala svůj osud. Ti starší pamatují v této roli herečku Jarmilu Kurandovou či nezapomenutelnou Terezii Brzkovou. Nedávno v pořadu O poklad Anežky České ztvárnila tuto roli Libuše Havelková. Ti nejmladší ji znají ze své Kouzelné školky a babička Libuška je pro ně zosobněním pohody a radosti. Jaká je paní Libuše Havelková? Setkaly jsme se v docela obyčejný všední den. A má počáteční otázka patřila hluboké minulosti.

V Babiččině údolí při natáčení pořadu O poklad Anežky České si zahrála slavnou postavu babičky Boženy Němcové

Jaké bylo Vaše dětství?

„Když mně bylo šest let, tatínek zemřel a maminka zápasila o přežití. V Českých Budějovicích jsme měli takový malý krámek. Měla jsem dva starší bratry, o hodně starší, a tak místo dětských říkánek jsem znala všechny indiánské náčelníky, ale stejně to bylo hezké.“

Dnes máte obrovskou rodinu dětí prakticky z celé republiky. Píší Vám?

„Jistě. Píší do redakce a jejich dopisy moc ráda čtu. Píší „babičko Libuško“ a svěřují se se svými problémy i radostmi. Ale hlavně mě oslovují na ulici, to je strašně milé, a pak takoví ti kluci kolem dvaceti mě zastavují a chlubí se: já jsem vyrůstal na Vašich pohádkách. Jeden čas jsem hodně hrála kmotřičky, tetičky, babičky v pohádkách, a zřejmě v nich něco zůstalo. To hřeje. Ty dnešní děti, nevím. Mám pocit, že jejich největším zájmem jsou počítače. Mám dva třináctileté vnuky a počítač, to je jejich všecko.“

A když byli malí, čítávala jste jim pohádky?

„To ano, a pak jsem chtěla, aby si je sami četli, ale dnes děti skoro nečtou, a to mě moc zlobí. Chápu dnešní technický svět, ale nelíbí se mi to. Nelíbí se mi ani to, nač se dívají. Kdo koho porazí, zastřelí. I v pohádkách byly zlé královny nebo čarodějové, ale vždycky zvítězilo dobro nad zlem. To dnes upoutá možná ty úplné mrňousky, ale ti větší dávají přednost hektickým drsným seriálům. To mě děsí.“

Jak jste vlastně začínala s divadlem?

„Ještě za války jsem začínala na konzervatoři, pak ji Němci zavřeli a byla jsem nasazena do Reichu, do Berlína. Patřím k těm, kteří čekají, že se alespoň někdo omluví, že někdo řekne ubrali jsme vám kus mládí, vystavili jsme vás nebezpečí ztráty života. Ve čtyřiačtyřicátém byl Berlín nebezpečný, nálety byly několikrát za noc, válka zuřila. A na odškodnění dnes čekají lidé, kteří žijí s malou penzí, a mnozí odcházejí navždy.“

Vraťme se k divadlu. Spočítala byste role, které jste hrála? A nač nejraději vzpomínáte?

„Nepatřím k těm, kteří si dělají statistiky. Kolik jich bylo, nevím. Hodně, ale nejraději vzpomínám na některé inscenace v Národním divadle. Milovala jsem komediální role, nebyla jsem vyložený komik, ale komediální herečka. Rozdovádět se na jevišti, roztančit se, zazpívat, to byla moje parketa. Několik takových rolí jsem dostala a na ně ráda vzpomínám. Víte, herecká sláva je strašně pomíjivá. Jaroslav Průcha ve své knize Hrdinové okamžiku napsal, že divadlo je opravdu stínové umění, zmizíme. Lidé, kteří nás znali z hlediště, také stárnou, odcházejí, a ti mladí už ani nevědí, co bylo, v čem jste hrála. Tak jde život.“

Přijde Váš syn Ondřej také někdy na radu?

„Kdysi zpočátku mě podezříval, zda mu nezametám cestu. To on si velice nepřál a také jsem to nedělala, ale dnes spíš chodím na rady já k němu. Ptám se: „viděl jsi to, jaké to bylo?“ Ondřej je velice pracovitý, někdy až moc. Má i své slabosti, všechno nechává na poslední chvíli, ale pak, co udělá, je precizní. Z jeho pořadů je cítit pohoda. Teď propadl golfu, ale říkám, si, že je to dobře. Každý si potřebuje oddechnout a golf je krásný sport.“

A jak se udržujete? Cvičíte, nebo dodržujete nějakou speciální životosprávu?

„Cvičím, cvičím každé ráno, ještě v posteli cvičím nohy, protáhnu páteř, pak přidám nějaké cviky pro ruce a horní polovinu těla. To dělám léta letoucí. Trochu jsem dostala strach, abych nepřestala chodit. A také pravidelně jezdím do lázní, to se pak člověk cítí hned o několik let mladší. Jde o to oddálit to nepěkné stáří. Víte, já mám stále chuť, chuť dělat, a to je asi to podstatné. Skutečně bych neuměla složit ruce v klín – to bych asi umřela.“

Máte nějaká skrytá přání, která se šeptávají do vrby?

„To, co se šeptá do vrby, to bych neprozradila. Jsem skromná, ale už se hlásí léta a sem tam nějaké potíže, a tak bych si přála, abych se udržela na jevišti, abych mohla hrát, protože divadlo – jak nedávno řekl Mirek Horníček je droga. Člověk se sotva belhá a leccos bolí, ale přijde před lidi a najednou je všechno pryč, je zdráv a je mu dobře. Ta možnost rozdávat radost je ohromná.“

Za rozhovor poděkovala dr. Eva Křížová

host • zdravá rodina 10/99 • s. 2