Drogy a my

„Když si vezmu fet dvakrát, třikrát, prostě jenom na ochutnání, přece se ze mě nestane feťák,“ říkají často gymnazisté během našich diskusí o drogách. Na tohle tvrzení je jediná odpověď: To se uvidí. Záleží na tom, kolik droga takovému experimentátorovi, který ji přece chce jenom vyzkoušet a pak hned přestat, poskytne příjemných zážitků. Nemá cenu si tajit, že droga řadě lidí zpočátku něco dává. A také záleží na tom, jestli už si drogový výzkumník umí v životě opatřit i jiné rozkoše, aby tu drogovou měl s čím srovnávat. Ne náhodou ukazují statistiky, že čím je člověk mladší, tím snadněji spadne do drog, protože si ještě neumí říct: „Já mám přece v životě ještě tohle a tohle, na čem mně moc záleží a o co bych kvůli drogám nerad přišel.“ Největší záludností drog totiž je, že nic u nich nejde předpovídat univerzálně. Zatímco jednoho experimentátora dva tři pokusy s drogami k závislosti postrčí, jiný si naopak řekne: „Drogy nejsou můj šálek čaje.“ Vydá se hledat jiné rozkoše a je za vodou. Kdyby existovaly univerzální recepty, jak neplatit za drogy, bylo by to jednoduché. Lékaři by vydali závazné návody, ve kterých by určili, že tu a tu drogu lze vzít tolikrát a tolikrát bez nebezpečí vzniku závislosti. Drogy by se pak staly jednou z nezávazných her se stejně přesnými pravidly, jako jsou třeba pravidla fotbalu. Jenže drogy, bohužel, nejsou zábava typu počítačové hry, kterou, když vás přestane bavit, prostě vypnete a ženete se za jiným vzrušením.

Radek John

na okraj • zdravá rodina 10/99 • s. 9