O cestování

V srpnu jsem se toulal Pikardií, Normandií a trochu Bretaní. Severem a severozápadem Francie. Popojížděl jsem autem a přespal tu dvě noci, tu jednu, v menším či větším městě, v malých, nikterak luxusních hotelech. Městečka byla úpravná a čistá, příroda malebná, oceán nekonečný. Ale o tom nechci psát, byť by to bylo psaní příjemné, ba povznášející. Českého člověka kromě moře a talíře mušlí, jež doma nemá, zaujmou i věci jiné než příroda, historie a strava. Zkrátka ani v jednom z těch útulných hotýlků jsem nenarazil na to, aby po mně někdo chtěl moje doklady či platbu předem. Jediné, co činilo problém, byla výslovnost mého jména, které jsem vždy musel psát na papírek a pravidelně jsme se s recepčním či majitelem mého budoucího noclehu nad psanou podobou jména zasmáli. Chovali se ke mně zkrátka naprosto „nepodnikatelsky.“ Písemná smlouva, ověření všeho, co je možné před uzavřením obchodního případu – najmutí si hotelového pokoje člověkem, o kterém nic nevím – se zkrátka nekonala. Bezmezná naivita pro poměry české. Nádherná samozřejmost pro poměry severofrancouzské. Říkávalo se, že důvěra zavazuje. Panebože, jak já tu důvěru cítil. Jak rád jsem zapomínal na každodenní věty obsažené v radách mým klientům. Důvěru si musíte pojistit perfektní smlouvou. Znáte solventnost vašeho obchodního partnera? Viděli jste výpis z obchodního rejstříku, živnostenský list a průkaz totožnosti? Proč jste si nedomluvili platbu předem? Et cetera, et cetera. Čímpak se asi především zabývá francouzský právník? Budou to pravidelně „tunely,“ „bílí koňové“ či druhotná platební neschopnost? Anebo „jen“ zásady poctivého obchodního styku a obchodní zvyklosti? Ne, nejsem naivní, všude jsou lumpové. Jenom je hezké, když předem nejste za lumpa považován. Neboť býti v severní Francii lumpem je věcí krajně neobvyklou.

Aleš Pejchal

na okraj • zdravá rodina 10/99 • s. 10