O tuberkulóze a psaní co nejdůvěrněji

O tuberkulóze a psaní co nejdůvěrněji
(Rozhovor se spisovatelkou Ludmilou Romportlovou)

Když si pozorný čtenář přečetl vaše Zrcadlo pro Kristýnu, ledacos o vás uhodl. Tušil, že je tam ukryto mnoho osobního. Vy jste prožila Kristýnin osud? Bývalo psaní jedním z pokusů odlehčit vašemu smutnění?

„V červenci 1945 mi diagnostikovali tuberkulózu páteře. Pan doktor mne nešetřil. Utrousil jen tak mimochodem: Holka, to si poležíš. Začali mne léčit. Předepsali mi rybí tuk, kalcium a tvrdé lůžko.”

Stonala jste v časech, kdy chemoterapie byla v plenkách a o streptomycinu si lékaři četli v odborných časopisech prvé zprávy. Musela jste proto přidat k léčení pevnou vůli poprat se s nemocí a vyhrát.

„Zkusila jsem vleže psát. V mém deníku jsou místa ubrečená i veselejší. Těch je víc. Jedno veršování dosud umím:

K sestře Pavle přišla kdysi rozmazlená děva čísi.
P
řišla sama, měla trému, na pokojík v suterénu.

Co jí schází? sestra ptá se
a pak všechno dovídá se.
V zádech prý ji pobolívá,
říká, div se neusmívá,
nic vážného prý to není,
že jde jen na vyšetření.

Postel jí tam přistavili,
důkladně ji vyšetřili.
Rentgen to div nezlámalo,
deset snímků bylo málo.”

Váš život bylo neustálé vandrování mezi nemocnicí a stonáním doma.

„Na podzim v pětačtyřicátém mi znovu zduřely lymfatické uzliny. Následovaly punkce, hodně to bolelo. Turnovští studenti odjížděli do Prahy, já zůstala se svou nemocí sama. Bylo mi jednadvacet let. Četla jsem májovky. Vinetou mi pomáhal nebýt sama a příliš se nelitovat.”

Kristýně udělali nad domácím lůžkem hrazdičku…

„To aby pod pacientku mohla maminka čas od času šoupnout mísu nebo přestlat postel.”

Na dosah jste stále měla zrcadlo. Proč?

„Románové zrcadlo pro Kristýnu. Postel jsem měla v rohovém pokoji. V zrcadle jsem mohla pozorovat ulici, která žila za mými zády.
Zimní měsíce v nemocnici byly chmurné. Ale už v únoru jsem si do deníku zapsala: Baví mě dělat si z lidí dobrý den. Taky lžu. Jaro už bylo veselejší, nosili mne v nosítkách na zahradu. Ležela jsem uprostřed květů, když mi řekli: Už můžeš chodit. Vstala jsem a zkusila prvé krůčky. Šlo to. S jakou něhou jsem se dotýkala nohama země.”

To nejhorší bylo za vámi.

„Ale kdepak. Nebylo. V dubnu mne odvezli do Prahy na kliniku profesora Zahradníčka, kde mi vzali míru na korzet. Na máj v šestačtyřicátém vzpomínám trpce. Turnovští studenti pořádali majáles s benátskou nocí. Já ležela v nemocnici. To byla hořkost k nepřekonání. V létě mi navlékli korzet – krunýř z podrážkové kůže. A dali ponaučení: budete ho nosit nejméně rok.”

Tak teď to nejhorší bylo doopravdy za vámi.

„Nebylo. V brněnském Ústavu mrzáčků mně provedli operaci podle Albeeho. Do postiženého místa páteře voperovali štěp z mé holenní kosti. Znovu korzet, ale život se pomaloučku začal jevit z té lepší strany.“

Zrcadlo pro Kristýnu jste napsala jako rozpomínání na zlé časy.

„A na „znemocivstání.“ Vycházela jsem ze svého deníku, trošku jsem fabulovala, přidala postavy. Stránky přibývaly pomalu. O předivu příběhu se dobře přemýšlelo při pletení svetrů. Vytvořila jsem jich několik desítek.“

Psávali o vás, že píšete psychologickou prózu se smyslem pro milé maličkosti. Jeden vnímavý kritik nazval vaše povídky „nepovídkami“. Zrcadlo pro Kristýnu si režisér Svoboda vybral pro zfilmování.

„Příběh posunul do sportovnější polohy. Ale i tak zachoval mé komorní ladění.”

Lékař při vašem vyprávění má dvojí radost. Především, že dnešní medicína už umí mnohem víc. Je až dojemné, ještě před půlstoletím se mohla tuberkulóza páteře léčit jen kalciem, rybím tukem a tvrdým lůžkem. Ale doslova hřeje vědomí, že vůle uzdravit se má pro překonání nemoci rozhodující význam. Vaše vyznání je plné naděje pro churavějící i pro zdravé.

Za rozhovor poděkoval Ctirad John

rozhovor • zdravá rodina 9/99 • s. 12-13