Otakar Brousek žije rád

Byl krásný slunný den, když jsem zavítala do malebného domku na úpatí nejvyššího brdského kopce, abych si popovídala s budoucím jubilantem, Otakarem Brouskem.

Společně se ženou Lukou
oslaví 28. září
své pětasedmdesátiny

Zastihla jsem ho v plné práci na zahradě, která je tou nejlepší vizitkou jeho vztahu k přírodě a ke všemu krásnému. Žádná práce mu není cizí – stříhání plotu, sečení trávy, ale stejně obratně vezme do ruky rýč, motyku nebo sekeru či pilu. Neodbytně se vtírá myšlenka: Dobrý člověk ještě žije…
A pak jsme zasedli do stinného koutu zahrady, abychom alespoň na chvíli vrátili čas.

Kde je začátek Vaší herecké dráhy?

„Rodiče si představovali, že půjdu po maturitě na českobrodském gymnáziu na medicínu nebo něco takového. Prostě počítali s tím, že ze mě bude študiós.
Chodil jsem do houslí, zpíval ve smíšeném sboru, hrál jsem v gymnaziálním orchestru a odmala mě přitahovala literatura, poezie a dramatická literatura. Po té jsem se pídil. Začal jsem ochotničit u nás na vesnici. Za protektorátu jsem dal dohromady grupu nadšených mladých lidí a sborově jsme recitovali. Později jsem se dočetl, že jsme dělali něco jako E. F. Burian.
Zkusil jsem všechno – i operetky, zpíval jsem, režíroval, byla to nezměrná drzost v 19ti letech režírovat Stroupežnického, Klicperu a F. X. Svobodu. Ale inspirovali mě dva budoucí vynikající čeští herci: ostravský Míla Holub, který je, bohužel, už na pravdě boží, a pak Radovan Lukavský, o pět let starší, takže když maturoval, já byl v tercii. Na tyhle oktavány jsme zbožně koukali. Inscenovali Těžkou Barboru Voskovce a Wericha. Mně se to moc líbilo, a tak jsem si říkal, že bych to měl také zkusit.”

O vás je známo, že na jevišti i ve filmu jste vždy patřil k obratným a fyzicky zdatným hercům. Přeskočit pelest postele na jevišti pro Vás nebyl žádný problém.

„Já jsem prakticky odmala dělal všechno možné. Lehkou atletiku, v Sokole jsem cvičil na nářadí, bradla, kruhy, hrazda, to jsem měl rád. Nehrál jsem fotbal. Českobrodské gymnázium jsem reprezentoval v lehké atletice, v basketbalu a v zimě v hokeji. Svá jinošská léta, všechen volný čas jsem strávil na hřišti – to byl základ, který mně vydržel po celý život. Z té podstaty jsem čerpal dlouho a když se člověk udržuje, tak se to projeví.”

Ale vraťme se k Vaší lásce – herectví. Šel jste studovat?

„Po maturitě v r. 1943 jsem se zajímal o konzervatoř. Vypravil jsem se za panem profesorem Peškem, Lálou Peškem, a on mne odkázal na svého asistenta Božu Bezoušku. Šel jsem za ním, že bych chtěl dělat zkoušky. Leč dozvěděl jsem se, že Němci školu zavírají, že končí. Tak jsem byl totálně nasazen v ČKD.
Už během totálního nasazení jsem se dostal v Praze mezi mladé lidi, kteří se připravovali na to, že po válce, půjdou k divadlu. Skupinu vedl dr. Jiří Jahn, jako režisér tam byl Otto Haas. Měli jsme nabídku buď do Plzně, nebo do Kladna. Zvítězilo Kladno. Dělal jsem hereckou zkoušku. To byla drzost! Předváděl jsem Lízala a monolog z Marka Antonia nad zavražděným Cesarem, ale zřejmě jsem uspěl, takže mě přijali, i když jsem neměl žádnou školu. Dostal jsem svoji první smlouvu – mám ji dodnes, i když už je trochu rozpadlá. To se psal rok 45. Byl jsem angažován jako herec a inspicient. Během té první sezóny jsem měl čtyři inspice a hrál 13 rolí. V životě jsem toho už nikdy tolik nenadělal. Každé tři neděle musela být premiéra. Párkrát se hrálo na Kladně, pak ve Slaném a pak zájezdy. Roudnice, Louny, Žatec a řada dalších štací.”

Vzpomenete si na svoji první roli?

„Samozřejmě, bylo to na Kladně. V Kutnohorských havířích. Začínal jsem jako správný český herec Josefem Kajetánem Tylem. Měl jsem tam tři role. V prvním jednání starého havíře… Bylo mi 21 let, ale měl jsem kliku, nalíčil mě Pepíček Kemr, který tam byl také v angažmá a už měl herecké zkušenosti. Někde mám fotku, byl jsem strašně zmalovaný. Ve druhém jednání jsem dělal pomocníka na dvoře mincmistra a ve třetím jsme s Pepíkem Hlinomazem hráli zbrojnoše s halapartnami. Vzpomínám si, že na tuhle premiéru přijel ředitel Národního divadla starý pan Václav Vydra a po premiéře mezi nás přišel a svým typickým hlasem spustil: řvali jste dobře, řvěte tak dál. Bylo to takové požehnání do života – řvali jste dobře, řvěte dál.”

Na které role nebo dobu nejraději vzpomínáte?

„Koncem první sezóny jsem dělal zkoušky do studia Národního divadla k Jindřichu Honzlovi. Byl šéfem činohry a vedle toho vedl soubor mladých. Na zkoušku ve Stavovském divadle jsem jel z Kladna autobusem. No a zřejmě to dopadlo dobře, protože mi Honzl vzkázal, že jsem uspěl, ale že neví, jestli budou někoho přijímat. Nebyly peníze. Tak jsem mu tehdy řekl: Pane šéfe, nedělejte si starosti, nějak se uživím, hlavně abych mohl dělat s vámi a mladými. Byla tam tehdy dobrá parta. Pepík Pehr, Ljuba Skořepová, Leo Spáčil, Marie Mottlová, Dáda Hrubý, Karel Pech, Jirka Pick, Láďa Daneš, kluci Nesvadbovi, pak přišel Milda Kopecký. V prvním představení jsem byl hned obsazen do titulní role a zas to byl Tyl – Chudý kejklíř. Premiéra ve Stavovském divadle odpoledne, bylo to pro nás ohromné. Bylo mi 22 let a když jsem stál na tom jevišti, tak jsem si v duchu říkal: tady byl i Mozart doma, Karl Maria von Weber tu dirigoval a nevím, kdo všechno z té slavné gardy Národního divadla.
Jako členové studia mladých jsme museli hrát i drobné role v normálním provozu činohry. V Čapkově Ze života hmyzu jsem dostal roli generálního ubytovatele v obraze mravenců. Bylo to jen pět, šest vět, ale stejně se mi podlomila kolena. Stát na jedněch prknech vedle takových koryfejů jako V. Vydra st., Ed. Kohout, Steimar, Rašilov, Štěpánek, Pivec, Smolík, Höger, Fabiánová, Šejbalová, Nasková, Vojta, Dostálová, Pešek, Pačová. My kluci jsme se na ně dívali, jak zkoušejí, co a jak to dělají – to byla nádherná učňovská léta, má nejlepší škola, protože jsem byl denně u toho a měl je před očima.“

Jak si člověk může udržet fyzickou i duševní svěžest?

„Domnívám se, že mám v sobě kladný náboj. Od svých klukovských let živím v sobě zvídavost. Neustále se zajímám o věci kolem sebe, jak jde život – vidět, slyšet a vnímat. Zvídavost, myslím, je nejdůležitější. Jakmile se člověk přestane zajímat o věci, ustrne, a to je konec. Já jsem se v mládí zajímal o řemesla – chodil jsem pomáhat k mistrovi kovářovi, k truhláři přidržet nějaké to prkýnko a přitom se leccos přiučit. Uměl jsem orat s kravským potahem, sekat kosou, a to nejen trávu, ale i obilí. Myslím, že jsem v sobě nastřádal energii právě tím, že jsem všechno dělal. Nikdy jsem se neflákal.”

Co pro Vás znamená rodina?

„Je to takový ostrov dobré naděje a bezpečí. Je důležité mít vedle sebe někoho, kdo má porozumění. A mně se to povedlo. Mám po boku svou ženu Luku, ona také odmala jako baletka patřila divadlu. Milujeme hudbu, výtvarný kumšt, rádi cestujeme a máme spoustu společných zájmů. Toho si moc cením a vážím. Navíc dokáže dobře uvařit a já rád jím, strašně rád jím dobře a ona někdy připraví takové kulinářské hody, že bych je v restauraci ani nezaplatil.
A rodina? My jsme zvláštní rodina, stále se rozmnožujeme a všichni jsme prakticky u divadla. Mohli bychom založit spolek. Já bych byl principál, Luka direktorka, obsadili bychom všechny herecké obory. Měli bychom charaktery, středňáky, i milovníky a milovnice. Dcera Jája vystudovala DAMU, Ťulda konzervatoř, vnuk Ondra taky, zeť Láďa Potměšil – výborný český herec na divadle i ve filmu, bývalá snacha Zuzana Mixová, i nynější Ťuldova žena Helenka je choreografka… asi by nic nechybělo, ale je to.jen taková bláhová iluze.”

Co byste si v životě ještě přál?

„Abych byl zdráv, samozřejmě úměrně věku. Lidské tělo je jako stroj, léty se opotřebovává, a to se projevuje všelijak. Ale když je člověk relativně vzato zdráv a nesužují ho zlé nemoci, pak zaplať pánbůh.
Beru život rozumně, probíhá ve vlnící se křivce, jednou dole, jednou nahoře. Člověk dosáhne vrcholu a pak pomalu ubývají síly. To je řád přírody, řád světa, a já jej respektuji. Nehoním se za chimérami. Jsem třeba vděčný tomu, že na stará kolena si mohu zahrát v Čechovově Rackovi a že se setkávám s mladými kolegy, kteří v Divadle Bez zábradlí působí. Láďa Mrkvička, Ruda Hrušínský, Martička Vančurová nebo Tomáš Petřík.
Až se v říjnu znovu otevře Divadlo ABC, znovu si zahraji starého d´Artagnana. Byl to takový můj sen zahrát si velkou romantickou postavu – Cyrano mě minul, ale to se stává. Nosil jsem v sobě touhu vytvořit romantického klaďáka – a teď si mohu zahrát a hraji starého d´Artagnana. Tak co! Žiji rád, nestěžuji si. Na každé představení se upřímně těším.

Rozmlouvala dr. Eva Křížová

host • zdravá rodina 9/99 • s. 4, 5