Štrasburk

Starobylé, krásné město na řece Ill, v půli cesty z Prahy do Paříže. Sídlo Evropského soudu pro lidská práva.

Kromě profesionálů (soudců, advokátů, státních zástupců či zapisovatelek) při vyslovení slova soud má každý normální člověk mrazení v zádech. Lidé k soudu chodí neradi a není se co divit. Soud znamená spor, velice často prohru, někdy i trest. Soud ve Štrasburku je výjimkou. Neuděluje tresty, zde člověk ani nemůže prohrát. Jeho protivníkem není jiný člověk, ale vždy vysoká smluvní strana, tedy stát, ve kterém v Evropě žije. Štrasburský soud zjišťuje, zda v předchozích sporech, které vedl příslušník toho kterého státu doma, nebyla porušena lidská práva a základní svobody. Když zjistí, že nebyly, sdělí to oběma stranám a nespokojený občan vezme na vědomí, že se mu křivda nestala, protože předchozí proces byl spravedlivý. Pokud však dojde k závěru, že k porušení došlo, pak rozhodne i o přiměřeném odškodnění pro člověka, jemuž byly v jeho zemi lidská práva nebo základní svobody nebo oboje odepřeny.

Většina stížností, které do Štrasburku směřují, nemá valného opodstatnění, což je samozřejmě dobré. Dává to vysvědčení většině evropských států, že u nich probíhají soudní pře po právu. Ale i v tom nejprávnějším státě se najde situace, kdy právo dostalo na frak.. Právě proto byla postavena futuristická budova soudu na břehu Illu. Proto evropské státy podepsaly Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto k ní tehdy ještě federální Československo před několika lety přistoupilo.Važme si rozhodnutí tohoto soudu. Vyšší soud už pro naši republiku v této době a v tomto lidském společenství nenalezneme.

Aleš Pejchal

na okraj • zdravá rodina 9/99 • s. 12