Učit se nebo neučit o prázdninách

Motto: Nad zlato dražší klenot jest dítě, ale nad sklo křehčí.
J. A. Komenský

Když vysvědčení nedopadne zrovna podle představ rodičů, není žádnou vzácností, že rozčilený otec nebo matka ve spravedlivém (či spíše nespravedlivém) hněvu vyhlásí trest rovnající se trestu takřka hrdelnímu: „Tak, a teď budeš mít zkažené celé prázdniny! Budeš se učit a učit! Žádné kolo, žádné koupání lajdal jsi celý rok, tak teď teprve uvidíš, co to má za následky!“ Zklamané očekávání vyvolává zákonitě agresi vůči viníkovi a ono zdrcující prohlášení je aktem pomsty.

matejcek.jpg

Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, DrSc.

Nehledě na to, že vzato doslova by takovéto sankce nebylo možno dodržet ani při nejlepší vůli, musíme vznést otazník nad samotným smyslem takovéhoto opatření. Rozčilení a pocit zahanbení nad neúspěchem našeho dítěte není totiž dobrým výchovným rádcem v tomto případě, tak jako jím není vlastně nikdy. Když nás první nával rozhořčení trochu přejde, je dobře si na chvíli v klidu sednout a trochu zpytovat své vlastní rodičovské svědomí. Jak to, že jsme překvapeni teprve až teď, když jsme se dozvěděli výsledky závěrečné konference, nebo dokonce až když jsme se podívali na vysvědčení? Jak to, že jsme se o školní prospěch svého dítěte nestarali už dávno dřív? Jak to, že jsme nepostřehli, že mu něco ujíždí vždyť přece se s ním aspoň občas učíme, podepisujeme žákovskou knížku, díváme se do sešitů atd. Neměli bychom jít o prázdninách také my sami trochu do sebe a uložit si nějaký trest? To zaprvé!

Za druhé, podívejme se na věc z hlediska psychologické poradenské služby. Slabší školní prospěch v naprosté většině případů nemá příčinu v lajdáctví a lenosti dítěte, nýbrž v jeho slabším nadání. Je už tomu tak s lidskou inteligencí, že je rozložena v populaci podle tzv. Gaussovy křivky. Jsou tedy děti nadprůměrně nadané, průměrně nadané (těch je samozřejmě nejvíc) a podprůměrně nadané a s těmi jsou dnes největší problémy. Jestliže je dítě nějak vážněji postiženo, neujde to pozornosti rodičů už dávno v předškolním věku, takže „špatné“ vysvědčení není pro ně překvapením. Ba naopak, mnohdy jsou vděčni osudu, učitelům a dnešním (konečně a po právu) poměrně tolerantním školským předpisům, že jejich dítě vůbec do školy může chodit. Ještě před pár lety s tím byly nekonečné obtíže. Avšak dětem, které mají nadání jen lehce pod průměrem a jejichž výkonnost se pohybuje někde mezi 80 a 90 procenty výkonnosti tzv. normální, není dobře rozumět. Jejich charakteristikou totiž je, ne že vždycky jsou jejich výkony podprůměrné, ale že jednou jim něco „dojde“ docela rychle a správně, kdežto jindy, a to většinou, jim to trvá nepoměrně déle než ostatním, než něco pochopí, než se něčemu naučí, než si něco zapamatují atd. Rodiče pak ve škole slyší, že „kdyby chtěl, tak by mohl,“ nebo „měl by přidat,“ nebo „musí se víc soustředit.“ Jenomže on chce, ale nemůže. Pracuje nadoraz, takže jaképak přidávání. Soustředění mu pomůže chvíli, ale dál ne. A tak rozhořčení rodičů a všechny tresty, které se snesou na hlavu nešťastníka, jsou vlastně k ničemu. Potřebuje porozumění a pracovní a učební vedení podle zásad duševní hygieny. A výsledky pak bývají mnohdy až překvapivé. Ostatně zkušenost říká, že pro tyto děti škola se svými „nepřirozenými“ a nadměrnými nároky představuje nejtěžší období jejich života dál pak mívají obtíží daleko méně, než by se podle jejich školního vysvědčení dalo čekat.

Je však ještě jedna velká skupina dětí, kterým není dobře rozumět a které tedy trpí za něco, zač nemohou. (A to je pedagogický přestupek, jakého bychom se jako rodiče neměli nikdy dopouštět.) Mám na mysli děti s nerovnoměrným nadáním nebo s tzv. specifickými poruchami učení. Mentálních funkcí, které se účastní procesu učení, je celá řada a jejich sestava nemusí být u každého dítěte stejně vyrovnaná a zarovnaná. Vlastně každému z nás jde něco líp a něco hůř a jsou děti i dospělí, u nichž tyto rozdíly jsou opravdu na pováženou. Slyší pak až příliš často: „Jak to, že jedno můžeš a druhé ne! Snaž se přece trochu!“ Jenomže tyto rozdíly nejsou věcí vůle a snahy, ale jsou založeny hluboce v buněčných strukturách našeho centrálního nervového systému, čili mozku. Ve svých výrazných či krajních formách jsou pak označovány jako dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie atd. a souhrnně jako specifické poruchy učení. Byla by ostuda, kdyby některý učitel o těchto věcech dnes nevěděl. Ostatně naše ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vydává vpravdě pokrokové směrnice, jak se má ve škole k těmto dětem přistupovat a jak se má jejich výkonnost hodnotit, aby to bylo „pedagogicky spravedlivé“. A tak tedy i Vy, vážení rodiče, pozor, abyste se nedopustili pedagogického prohřešku, kdybyste byli v pokušení takovémuto dítěti kazit prázdniny. (Stejně by to moc nepomohlo.)

Ale jsou někteří rodiče dětí tzv. zcela normálních a bez problémů ve škole, kteří soudí, že o prázdninách by dítě zlajdačilo, kdyby si každý den nečetlo něco z učebnice, nepsalo nějaký diktát nebo se neučilo anglická slovíčka zpaměti. Těm stejně jako těm dvěma předchozím adresujme naši třetí připomínku.

Tak tedy za třetí: naše odpověď na otázku, zda o prázdninách se mají děti učit či nikoliv, zní kupodivu ANO! Ano, mají se učit a hodně učit. Škoda každého dne, kdy se ničemu neučí. Jenomže jde o jiné učení než to z učebnic a ze školních lavic. A musí se to dělat jinak, než jak to dělají paní a páni učitelé, když ve škole probírají nějakou předepsanou „látku“. Teď jde o školu života a prázdniny jsou k tomu báječná příležitost, kterou bychom neměli promeškat.

Teď je tu příležitost, aby si děti vlastními zážitky a zkušenostmi ověřovaly to, co jim bylo v učebnicích nebo v učitelských výkladech představeno v obecné podobě. Teď se dá konkrétně vyměřit místo na stan nebo na hřiště, teď musíme znát rozměry fotbalové branky a přesvědčíme se o tíži zemské, když budeme skákat z můstku do vody. Zvířata poznáváme v přírodě a ne na papíře encyklopedie. Mléko skutečně dává kráva, když se podojí (a jak důmyslné jsou na to stroje), a ne že se vyrábí v mlékárně a prodává v krabicích v samoobsluze. Součástí prázdninového přírodopisu je poznání, že ryba, která se chytne, se dá skutečně i sníst. Květák a mrkev a rajčata, která jsme zalévali a okopávali, skutečně rostou a chutnají znamenitě. Pro větší děti je prázdninový přírodopis zálesácký, tábornický, vodácký, zahradnický, včelařský a kdoví jaký ještě. Není sice tak didakticky utříděný jako ten školní, ale z paměti se tak lehce nevytratí.

Lekcí z rodinné výchovy je, že se přesvědčíme, jak žije babička a dědeček, jak teta a strýček, jak se zachází s malými dětmi a co potřebují velice staří lidé. Lekcí ze sociální psychologie je pozorovat lidi v práci a při zábavě, žít chvíli obyčejný život ve společenství se známými, se sousedy, s lidmi, které nevidíme každý den doma. U táboráku se děti naučí mnoho nových i starých písniček a objeví, že zdrojem zábavy není jen televizní obrazovka. A navíc zažijí zvláštní družnost a pospolitost lidí starých, mladých i nejmladších.

Že je tu příležitost k cestování a „rozšiřování obzorů,“ to je dnes víc než samozřejmé a také víc než kdykoliv dříve možné. A nemusí to být zrovna na Kanárské ostrovy nebo na Mallorku prázdninový zeměpis mnohdy nepřesahuje okruh o poloměru dvaceti kilometrů a je stejně vydatný jako ten tisícikilometrový. Prázdninový dějepis jde po stopách naší historie na hrady, zámky a místa památná ale dáme-li si trochu práce, objevíme zpravidla i takřka za humny zdroj poučení, o jakém se nám ani nezdálo.

A když už jó musíme mít nějakou tu češtinu i s vyňatými slovy, pak je líp, když děti samy stvoří plakát na své divadelní představení, když si samy rozepíší role a pak napíší pozvánky všem známým v okolí. A třeba i dosti dlouhý dopis babičce. I sám velký Jan Amos by nad takovýmto prázdninovým vzděláváním naší mládeže nepochybně zaplesal radostí velikou.

A tak odložme všechny pocity zklamání a ponížení z vysvědčení snad ne právě povznášejícího. Už nemysleme dozadu na to, co se stalo, ale zaměřme se na to, co „býti má.“ A prázdnin si spolu s dětmi užijme dosyta! Má to být čas naplněný a radostný! A ne nuda a otrava! Natož za trest!

Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, DrSc.

hlavní téma • zdravá rodina 7-8/99 • s. 10-11