Afrika, jak ji neznáme

Mezi kontinenty, které si vybíráme pro svůj odpočinek a cestu za sluncem, patří i Afrika. Tunis, Egypt, Maroko, Alžír. Ale v Africe jsou i další státy, o nichž zatím příliš nevíme. UNICEF Dětský fond OSN, který byl založen už v roce 1946, má za úkol podporovat přežití dětí a žen v rizikových oblastech světa. Letos na jaře vyslal svoji kontrolní misi do Tanzanie a Mozambiku. V pětičlenném mezinárodním týmu byl jako lékař a zástupce Českého výboru pro UNICEF MUDr. Pavel Biskup. Dalšími členy týmu byl ekonom, právník, diplomat a zástupce hlavní kanceláře UNICEF. Program cesty byl připraven tak, aby bylo možno posoudit reálnou situaci žen a dětí ve dvou nejchudších zemích světa, a dala se tak zhodnotit i účinnost pomocných projektů Dětského fondu OSN UNICEF.

xay.jpg

Zdravotní středisko v oblasti Xay-Xay v Mozambiku

Hned v úvodu chci podotknout, že Afrika je kontinentem hlubokých rozporů. Během několika kilometrů a několika minut jsem se ocitl z konce dvacátého století v době kamenné. V Dar es Sallamu, hlavním městě Tanzanie, jsem viděl poslední typy fordek, mercedesů a klimatizovaných roverů a několik kilometrů za městem jsem potkával u chýší splácaných z hlíny a trusu krav postávající Masaje s oštěpy v rukou. Během krátké doby jsem viděl mnoho bídy a utrpení původního obyvatelstva černého kontinentu. Žijí v nesmírně složitých podmínkách, které odrážejí jak pozůstatky bývalého koloniálního panství, tak i rizika tropického podnebí.

Krátce z historie

Obyvatelé východoafrického pobřeží Indického oceánu se označují jako kmeny negro-hamitské. Hamitští přistěhovalci se smísili s černošskou krví. Dnes se obyvatelé východního pobřeží Afriky dělí na Nilany, Nilo-Hamity a Bantu. Nilané žijí na jih od Súdánu, hlavní kmeny Nilo-Hamitů, žijících na východním pobřeží, se jmenují Masai, Suk a Karamodža.V oblasti jezer žijí bantuské kmeny. Ostrov Zanzibar a přilehlé pobřeží obývají Svahilové, kteří vznikli smíšením černochů s Araby. Pobřeží východní Afriky od nepaměti navštěvovali arabští a perští kupci, křížily se tu významné obchodní trasy, a tak území bylo častým cílem dobyvatelů. V současné době tady vznikají mladé státy, jejichž rozložení podle etnických skupin a kmenů není právě nejlepší. Stává se, že státní hranice probíhá tradičním kmenovým územím a uměle rozdělí kmen do dvou států. Tak třeba Uganda je tvořena několika desítkami kmenů, které se odlišují jazykem. Stejná situace je ve Rwandě, Zairu nebo Keni.

Uprchlické tábory

Tanzanie musí v současné době velmi složitě řešit záchranu statisíců uprchlíků z Rwandy a Ugandy, kde zuří mezikmenová válka. Lidé opustili své domovy doslova s holýma rukama. Děti nemají oblečení, hračky, učebnice. Citelně chybí péče o staré a nemocné. Na malé ploše uprchlických táborů je soustředěno množství lidí bez možnosti kočovat. Bolestně působí množství dětí bez rodičů sirotků. Rozvíjí se i nepřátelství místních obyvatel vůči uprchlíkům. Proč? Vždyť je to lavina statisíců hladových lidí z často znepřátelených kmenů, které plení jejich pole a banánovníkové plantáže.

chyse.spg

Typická venkovská chýše

V tropických oblastech je nejčastější rostlinná strava. Proto domorodci pole a plantáže velice ostře hlídají. Pěstují hlavně maniok, z něhož připravují chléb, ale i další pokrmy. Hlavní potravinou jsou banány, které jedí ráno, v poledne i večer. Pro maso se loví opice, dikobrazi, netopýři, ale i všechna ostatní pro Afriku typická zvířata. Proto v oblasti uprchlických táborů neuvidíte žirafu, buvola, antilopu či divoké prase. Vše je snědeno. Jen málokdo z uprchlíků si aktivně obdělává kousek přidělené půdy, kde většinou pěstují kukuřici. Matky doslova čekají, co jim bude z potravinové pomoci UNICEF rozdáno. Humanitární organizace se proto především zaměřují na ženy a děti v uprchlických táborech.

Tradice a rituály

Na nemocnosti a úmrtnosti dětí v rovníkové Africe mají vysoký podíl tradice a rituály. Vliv prarodičů a rodičů na způsob života je příčinou marného boje humanitárních pracovníků proti malárii, dyzenterii, parazitům, ale především přenosným nemocem včetně AIDS. Místní lidé nedbají na jejich rady a doporučení. Léčba nemocí je navíc komplikována avitaminózou, chudokrevností a nedostatkem jódu v potravinách. Navíc je tato část Afriky sužována mnoha vážnými tropickými infekčním chorobami. Špatná dostupnost zdravotní péče, pitné vody, špatná hygiena, špatná úprava potravin a k tomu nevzdělanost a neinformovanost tuto situaci ještě zhoršují.

Sociální rozdíly

Zmínil jsem se už o extrémních rozdílech mezi městem a venkovem. Jak v Dar es Saalamu, tak Maputu, hlavním městě Mozambiku, se vedle luxusních hotelů a vil setkáte s žebrajícími dětmi a bezdomovci. Neřešitelným problémem v obou zemích jsou tlupy dětí, které rodiče vyhnali z domovů, a tak žijí na ulicích. Aby přežili, jsou aktéry loupežných přepadení, prostituce, prodeje drog, ale i nositeli nebezpečných infekčních chorob. Na venkově je obživa naoko snazší, ale boj o jídlo pro sebe a své děti je stejný.

Program výuky UNICEF a zahraniční pomoci

V Tanzanii se daří pracovníkům UNICEF učit místní ženy např. správnému kojení. Převažování kojenců rychle odhalí podvýživu. Umělá výživa, která se sem dováží, zvyšuje šance malých černoušků na přežití. Důležité je rovněž očkování, kterému jsou děti v Tanzanii podrobeny podobně jako děti u nás. Chrání je před infekčními chorobami.

Problémem jsou omezené možnosti vzdělávání. Velké vzdálenosti, malý počet škol, ale i neochota rodičů posílat děti do školy způsobuje negramotnost venkovské mládeže, která nemá ani nejzákladnější hygienické návyky.

Uvážíme-li, že obyvatelstvo Mozambiku je stále ještě šokováno následky kruté občanské války, že dodnes tu jsou po celém území rozesety nášlapné miny, že je rozbita ekonomika země, pak pochopíme závislost na pomoci ze zahraničí. Působí tu nejrůznější mezinárodní vládní i nevládní organizace, v péči o ženu a dítě převládá UNICEF. Zdravotní výchova, vzdělávání, ochrana dětí před zotročováním a poskytování zdravotní péče, to jsou základní pilíře, k nimž přistupuje snaha léčby infekčních nemocí, jako jsou malárie, dyzenterie, meningitida a následky zmrzačení nášlapnými minami. Chybí však týmy odborníků, kteří by koordinovali činnost a život válkou frustrovaného obyvatelstva.

Návrat k přírodě

Chudoba venkova je z velké části způsobena monokulturním extenzívním hospodářstvím, které nevyhovuje ani kvalitou, ani množstvím. Vypalování přirozeného porostu vyčerpává půdu a výsledkem jsou nehostinné plochy porostlé křovinami se ztrátou přirozených vodních zásob. Také chov koz naprosto nevyhovuje, protože spásají vše. Stovky a stovky kilometrů savany s travnatým porostem jsou vypalováním, prudkými lijáky i lidskou činností zbaveny humusu. Většina zvířat zmizela. Kampaň proti mouše tse-tse zapříčinila nelogické vybíjení buvolů, zeber, antilop či kudu velkého, jako hostitelů nebezpečného hmyzu. Marné je přesvědčování místních lovců o macešském přístupu k africkému zvířectvu. Marné jsou i pokusy seskoncováním chovu domácího skotu, který je silně napaden tropickými chorobami a parazity. Odborníci zatím bezvýsledně přesvědčují obyvatelstvo, že je nutné začít promyšleně chovat původní velká africká zvířata. Skutečně jen zanedbatelná menšina afrického venkova pochopila nutnost hájení africké zvěře, její plánovitý chov a lov, dodržování hygieny a zásady prevence proti nevyléčitelným tropickým chorobám. Naprostá většina pokračuje v sebezničující exploataci přírody, v promiskuitním sexuálním chování a v setrvávání na primitivním způsobu domorodého života. Bída, hlad a moc peněz přehlušily vrozený citlivý vztah k přírodě.

Perspektivy

Po dvou týdnech na africkém kontinentě cítím jednu z možných perspektiv pro zubožené černošské obyvatelstvo. Jde o soustředěné úsilí mnoha mezinárodních humanitárních organizací v oslovování mladé generace. Získat tak vliv na mladé rodiče a jejich rodiny! Učit je číst a psát, vyplňovat jejich volné chvíle a způsob života oprošťovat od prokazatelných zdravotních rizik. Naučit je používat moskytiéry, antimalarika, ale i kondomy. Je nutné najít porozumění a tichý souhlas místních elit, kmenových a náboženských skupin a kast. Bez toho to nepůjde, stejně jako je jasné, že toto úsilí bude potřebovat čas i ohromnou spoustu peněz, protože v celé Africe je organizace humanitárních akcí velice složitá a nákladná vzhledem k velkým vzdálenostem jednotlivých obydlených oblastí. Humanitární pomoc se děje téměř výhradně letecky.

To vše jsou důsledky vojenského i politického ovládnutí černého kontinentu a civilizačních snah naučit původní obyvatelstvo „evropsky žít“.

Na konci tisíciletí, v době informace a globalizace nelze zavírat oči nad nespravedlivým neštěstím druhých. Nad neštěstím dětí i celých rodin, které je způsobeno rozhodnutími a činy politiků nebo náboženských fanatiků. Ať jde o Tanzanii, Mozambik nebo Kosovo.

MUDr. Pavel Biskup,
místopředseda Českého výboru pro UNICEF
a ředitel Dětského domova ve Stránčicích
Foto autor

hlavní téma • zdravá rodina 7-8/99 • s. 14-15