S Věrou Martinovou „Až na vrcholky hor“

martinova.jpgByl krásný červnový podvečer, když jsem se sešla s paní Věrou Martinovou. Zpěvačkou, o níž odborníci říkají, že vedle krásného hlasu je i výborná kytaristka, která je sama na sebe velmi náročná a v muzice se snaží stále jít dál.

Protože jsou prázdniny, tak první otázka patří právě jim. Jak si představujete pěkné prázdniny?

„Rozhodně v přírodě, na horách nebo u vody. Já jsem od malinka jezdila s rodiči na dovolenou se stanem. Měli jsme stará auta, a tak cíl byl dán tím, kam auto dojelo. Když odmítlo poslušnost, rozbili jsme stan a tábořili. Tehdy to šlo, člověk nemusel být v kempu. Choval-li se slušně, mohl stanovat kdekoliv. Krásné dovolené jsme prožili třeba u hodonínských rybníků, ale nedávno jsem jela kolem a byla jsem velice zklamaná. Je tam jakási kachní farma, dálnice, mé dětské představy se rozcházely s realitou. Párkrát jsme byli na Domaši na Slovensku. Moc obdivuji tátu, bylo to vlastně veliké dobrodružství vydat se se dvěma malými dětmi. Mám o sedm let mladší sestru a ta byla vlastně ještě miminkem. Nedovedu si představit, že bych si tohle dovolila s tak malým dítětem.“

A co muzika, byla to tradice v rodině?

„Že bychom byli muzikantská rodina, to ne, ale maminka dodnes krásně zpívá, a tak jsem asi od ní zdědila nějaký talent, a komediant to budu asi po tátovi. Bývala s ním legrace, velice miloval společnost. A pochopitelně k těm dovoleným patřily táboráky, písničky, kytara. Jezdila jsem na skautské tábory, později na ty podnikové, nevynechala jsem snad jediný rok. Tam všude byly táboráky, písničky a samozřejmě i kytara. Kytara říkám, že je to moje nejlepší kamarádka.“

A co rodina, je pro Vás dobrým zázemím?

„Přiznám se, že když mám moc práce, tak jsem nejraději sama. Anežku, dceru, jsem si pořídila poměrně pozdě. Měla jsem už trochu strach, že nebudu moci mít dítě. Často jsem si kladla otázku, proč se člověk honí, proč chce něco dokázat, když potom zůstane sám. Ale dopadlo to dobře a jsme šťastni, že ji máme. Říká se, že děti jsou velká radost i starost, ale myslím, že je to především radost.“

Jezdíte mezi mladé lidi, hrajete a zpíváte pro ně. Co se Vám na nich líbí a naopak nelíbí? Berete je takové, jací jsou?

„Myslím, že je třeba brát je takové, jací jsou. I naši rodiče říkali, že nebyli takoví jako my, že si nedovolili to, co my. Mám pocit, že nejsou špatní, jen doba je jiná. Hodně materialistická, hektická, a tak se z těch dětí vytrácí ona romantika, která byla v nás. Je mi to trochu líto, ale na druhé straně mám radost, že přijíždějí na festivaly, že to není taková ta povalečská mládež, která sedí buď u počítače, nebo někde u hracích automatů, nebo si píchá drogy, anebo se bez cíle potlouká ulicemi. Je vidět, že spousta mladých lidí žije aktivně, příroda, muzika i vše kolem má pro ně smysl.“

Kdo patřil k Vašim vzorům, když jste začínala?

„Nejvíce mě ovlivnili Greenhorni a Rangers. Najednou tu byla muzika, která byla někde úplně jinde vzhledem k českému popíku či dechovce, které tu v sedmdesátých létech kralovaly. Byly to písničky, které se daly dobře naučit a hrát a zpívat právě u těch táboráků.“

Vím, že patříte k lidem, kteří stále na sobě pracují, hledají cestu dál. Kam vede Vaše dnešní cesta?

„Nezříkám se country hudby, ale sama už třeba dnes nejezdím na čundry. Trochu se bojím o ledviny, asi je člověk také trochu zhýčkanější, prostě už žiji jinak. A dost mně vadilo, že novináři měli představu, že jako country zpěvačka musím mít doma holínky od hnoje, před domem koně a celé hospodářství. Byla to taková falešná romantika a přišlo mně, že by nebylo fair zpívat jen o koních, řekách a o všech takových věcech. Připadalo mi to jako klišé. Country je americká muzika a česká odnož, to je trampská písnička. To je, dá se říci, vyloženě česká záležitost, která má u nás tradici. Dodnes mám ráda písničku Až na vrcholky hor a zpívám ji nejraději sama s kytarou.“

Co byste si přála ještě v životě dokázat?

„Vychovat dobrého člověka ze svého dítěte.To považuji za nesmírně důležité. Zatím chodí do školky, zpočátku žárlila na kytaru a brala mi ji z rukou, protože cítila, že je to to, co jí odvádí maminku a tatínka z domu. Dnes hraje ve školce na flétničku, hezky zpívá, takže talent tu bude, ale ne zázračný. Jde o to, aby měla muziku ráda. Čeho se bojím, jsou drogy. Sama si vzpomínám, jak jsem byla v pubertě zvídavá, a nevím, kdybych k tomu byla přišla, jestli bych to nezkusila a jak by to dopadlo. Moc si přeji, aby z Anežky vyrostl dobrý, a přitom úspěšný člověk. A samozřejmě bych chtěla pokud možno co nejdéle zpívat, udržet si publikum.“

A co byste vzkázala všem, kteří právě tráví prázdniny a dovolené?

„Hodně sluníčka, teplou vodu a hlavně hodně kamarádů. Pro děti jsou kamarádi strašně důležitá věc. Být sám je asi to nejhorší, co existuje.“

Za rozhovor poděkovala dr. Eva Křížová

host • zdravá rodina 7-8/99 • s. 2