Kdo to vlastně mluví ?

gregor.jpgVidím je oba, nemůžu je rozeznat. Je to babička, nebo dědeček? Oni se mi totiž nějak pletou. Já vím, jsem ještě hloupé děťátko a nemohu všechno vědět. Nerozumím, co povídají, slyším, asi to je dědeček, vidím, že se nade mnou naklání a přímo u mého obličeje říká asi něco moc důležitého, zní to tak jako „ťuťu-muťuťů.“ Má přitom tak divně „udělanou“ pusu. Asi si myslí, že mi to dělá zvláštní radost. Někdy to, co se nad mým kočárkem naklání, má úplně jiný hlas. A bere mě z kočárku do své náruče a zpívá. To je asi babička, protože dědeček mě z kočárku nebere, asi má strach, že by mě upustil. Moje maminka má takový něžný hlásek, tu poznám. A tam, kde má babička oči, tam má moje maminka taková svítidla, když se na mě dívá. Nedávno si vedle mého kočárku maminka s babičkou povídaly. Cítím, že si povídají o mně.

Leckterá mladá babička se nemůže smířit s tím, že už nemůže uplatňovat svou roli ochránce a vychovatele vůči své vlastní dceři. Tato povinnost a i právo vůči vnoučatům patří zcela do pravomoci mladých rodičů. Jsou to přece JEJICH děti a nikoliv děti prarodičů. Měli by si uvědomit, že život mladých teče jiným „řečištěm“, a to je dobré. Měli by si uvědomit, že ti mladí mají SVńJ život, a smířit se s tím. Zabránit stresům vyplývajícím z různosti výchovných názorů mohou jen a jen prarodiče.

Dovolte mi, abych ocitoval moudrá slova spisovatele Žibrna, který ve své knize „Prorok“ píše: „Dětem můžete dát svou lásku, ale nikoliv vaše myšlenky. Můžete dát přístřeší jejich tělům, ale nikoliv jejich duším, protože jejich duše žijí v přístřešku budoucnosti, který vy nemůžete navštívit ani ve snu. Můžete usilovat, abyste byli jako ony, ale nechtějte je přetvořit, aby byly podobné vám, vždyť život nejde zpět, ani nezůstává při včerejšku.“

Ota Gregor