Rodiče a děti

 

pejchal.jpg„Já mu ji nedávám.“ „Proč? Je to její otec. Navíc máte styk upraven rozsudkem, riskujete pokuty i daleko horší sankce.“

„Ona k němu nechce. Brečí, když si pro ni přijde.“

„Chápu, ale je to i na vás, jak dceru na styk s otcem připravíte.“

„Dělá to jen naoko, že ji chce. Vůbec na ni nemyslí.“ Mladá, nervózně těkající tmavovláska se rozčilí. Dovedu si představit, že její bývalý manžel se k ní nechová dobře a svoje zklamání z nevydařeného vztahu přenáší na dítě. Ale ona dělá skoro totéž. Právníče, poraď, vyřeš, zařiď!

„Máte dcerku ráda, že.“ „Moc, moc ji mám ráda. Někdy to nestíhám, práce, služby, školka, strašnej kolotoč.“

„Nedá se nic dělat, s otcem se musí vídat také. Ten rozsudek je zapotřebí dodržovat, jinak vám nebudu moci pomoci s ničím.“

„Já vím, já vím.“ Najednou jako by se zklidnila. Možná už nemá tak intenzívní pocit, že se proviňuje proti své dceři, když ji předává jejímu otci, i když malá pláče. Možná. Ale co když skutečně holčičce škodí. Právo, neprávo, rozsudek vem čert. To kdybych věděl.

Rodina, monogamie, zvyky, staletí zvyků. Ti dva spolu přivedli na svět potomka. Do světa, jenž má svoje práva a povinnosti. Pokud je ti dva neumějí či nedokáží změnit, musí dodržovat stávající. Jsi právník, tak se drž svého kopyta, stejně nic jiného neumíš. A ona si do téhle kanceláře přišla pro výklad práva tohoto světa lidí.

Aleš Pejchal

na okraj • zdravá rodina 7-8/99 • s. 7