Babičky a dědečkové

pacovsky.jpgŘekne-li se rodina, má každá generace o tomto pojmu jinou představu. Prarodiče považují za rodinu nejen tu svoji, ale i rodiny svých dětí s vnoučaty. Sounáležitost s nimi považují za samozřejmost a jsou-li z těchto vazeb vyřazeni, cítí to jako újmu. Najednou myslí více na problémy dětí a vnuků než na vlastní situaci. Senioři zvláště ochotně přijímají úlohu babičky a dědečka. Jsou-li k tomu podmínky, rádi se o vnuky starají. Nejsou přitom pouze dočasnými zástupci rodičů, ale mají na děti svých dětí nezanedbatelný výchovný vliv. Jako štafetu přitom předávají zkušenosti své generace. Vnuci přijmou mnohé rady od shovívavých prarodičů lépe než od méně trpělivých rodičů, k nimž mívají navíc kritičtější postoje. Někteří sociologové tvrdí, že mezigenerační porozumění bývá větší „ob generaci“. Je ideální, učí-li se vnuci poznávat problémy vyššího věku, který je jednou čeká, a reálně je hodnotit mladýma očima. Usnadňují to hezké postoje jejich rodičů k prarodičům. Na druhé straně kontakt s vnuky obohacuje stáří. Už dávno neplatí, že děd poučuje vnuka, často je to obráceně. Vnuci jsou pojítkem s realitou současného světa a života.

Slova babička a dědeček vyjadřují pohodu a v pohádkách jsou spojena s láskyplným dobrem a moudrostí stáří. Je to tak přirozené. Nejednou se však objeví mraky a babička či dědeček se stanou „přítěží“. Komplikace vzniknou především tehdy, stane-li se prarodič nesoběstačným a závislým na cizí pomoci. Tu očekává v první řadě od rodiny. Rodinná péče se všude na světě považuje za nejvhodnější, vše ostatní je pouze náhradním řešením. Rodina však musí mít ochotu pečovat, což je podmíněno vztahem dětí a vnuků ke stáří. Záleží také na vytvoření podmínek, aby se rodina o svého starého člena starat mohla a aby to uměla. Skloubení těchto požadavků není vždy snadné.

Ve vztahu ke staré generaci jsou také „skryté“ problémy, za něž se lidé někdy stydí. Odborníci však vědí, že nejsou nikterak výjimečné a postižené seniory velmi sužují. Rodina si např. neuvědomuje fyzické možnosti prarodičů (zejména babičky) a ochotu pomáhat často zneužívá. Bohužel se také setkáváme s psychickým a citovým týráním starého člověka, s urážkami, ponižováním, omezováním rozhodnutí o sobě samém, snižováním sebevědomí a sebeúcty. Vyhrožuje se umístěním v ústavu. Existuje finanční a materiální zneužívání. Vynucují se změny v závěti, nevýhodná výměna bytu, děti si přisvojují důchod prarodičů. To vše není dobrým svědectvím, že společnost překonala všechny bariéry ve vztahu ke stáří a že si starých lidí váží.

Prof. MUDr. Vladimír Pacovský, DrSc.

na okraj • zdravá rodina 7-8/99 • s. 11