Enzymy pro zdravé stáří

nouza.jpg (5673 bytes)Touha po prodloužení lidského života sahá do prehistorie. Už staré řecké báje vyprávějí příběh bohyně úsvitu Eos, která chtěla změnit nevyhnutelný osud svého pozemského milence Tithonose. Eos v obavě, že nevyhnutelný konec smrtelníka přerve i její lásku, poprosila Dia, aby dovolil Tithonosovi stát se nesmrtelným. Zeus souhlasil a Tithonos neumíral. Nezadržitelně však stárl a postupně mizel, až zůstal jenom jeho hlas. Eos se dopustila osudné chyby: neměla požádat vládce bohů pro svého milence o nesmrtelnost, ale o věčnou svěžest.

V čem spočívá podstata stárnutí?

V poslední době se u vědců i lékařů projevuje snaha nalézt biologické znaky stárnutí a určit příčiny zodpovědné za předčasný nástup tohoto procesu. Ví se, že v buňkách dochází k hromadění poškozené DNA nositelky genetické paměti, že se snižuje aktivita enzymových i neenzymových mechanismů a že se v mimobuněčném prostředí hromadí toxické produkty v důsledku tvorby volných radikálů. Současně probíhá řada dalších změn.
Existuje několik teorií, které se snaží určit hlavní příčiny procesu stárnutí. Podle jedné z nich jsou to poruchy neuroendokrinního systému: v průběhu stárnutí klesá aktivita řady látek, které přenášejí nervové vzruchy, a slábne funkce žláz produkujících hormony. Nověji vystupuje do popředí i úloha enzymů. V celém těle se postupně snižuje jejich tvorba. Po dosažení věku šedesáti let a někdy i dříve se projevují degenerativní změny slinivky břišní, hlavního orgánu tvorby trávicích enzymů, která se po osmdesátce zmenšuje až na polovinu. V buňkách klesá aktivita enzymů opravujících poškození DNA a enzymů dýchacího řetězce, zásobujícího buňku energií.
Přestože všechny uvedené skutečnosti jsou pro průběh stárnutí příznačné, dostatečně nevysvětlují mnohostrannost, která tento proces provází. Nabízí se proto spíše teorie, podle které jsou základní hybnou silou procesu stárnutí poruchy vzájemných reakcí mezi různými složkami, které zajišťují stálost a rovnováhu v lidském organismu. Kvalitu těchto reakcí u každého jedince určuje dědičný základ, významně se však uplatňují změny vyvolané vnitřními i vnějšími stresovými faktory. Výskyt projevů stárnutí je tedy spoluurčen i individuálním způsobem života v nejširším smyslu slova. To také může plně vysvětlit různorodost zdravotních problémů v procesu stárnutí.

Jakou roli hraje imunita?

Stále častěji se objevuje názor, že klíčový význam ve stárnutí má selhávání imunity. Řada pokusů i klinických studií prokázala, že starší jedinci jsou náchylnější na různé infekční choroby i imunokomplexová a autoimunitní onemocnění a že se u nich také objevuje zvýšený výskyt zhoubných nádorů. V této souvislosti se obvykle klade otázka, co přichází jako první: zda snižování přirozené obranyschopnosti organismu vyvolává či urychluje proces stárnutí, anebo zda naopak v důsledku stárnutí buněk a tělesných orgánů i mechanismů zajišťujících jejich funkci dochází k selhávání imunity. Ve skutečnosti se však věc má zřejmě tak, že jde o propojené procesy, které se navzájem tou či onou měrou ovlivňují. Jinými slovy: imunita stárne s námi a my s imunitou. Chraňme proto maximálně svůj organismus i tím, že ochráníme co nejlépe jeho „šedou eminenci“ imunitu.

Co se děje v nitru buněčných procesů

Podle nejnovějších výzkumů připadá mimořádný význam ve všech procesech, které probíhají v lidském těle, tzv. cytokinům. Jsou to signální látky, které umožňují předávání informací mezi buňkami, a tím i zahájení jakékoliv nové reakce. Obrazně řečeno jde o slova buněčné řeči, bez nichž by organismus nemohl existovat.
Cytokinů existuje velké množství, z nichž každý je nositelem určitého signálu. Při zkoumání mechanismu stárnutí i vzniku různých nemocí se pozornost soustřeďuje především na cytokin TGF-beta, který je významným regulátorem imunitního systému a zánětu. Plní důležité úkoly při nápravě poškozené tkáně jeho přiměřená koncentrace podporuje hojení rány tvorbou bílkovin mezibuněčné hmoty a vazivových buněk (fibroblastů). Při prodlouženém průběhu hojení však dochází k nadměrné tvorbě cytokinu TGF-beta. Jeho produkce je vystupňována také v důsledku ozařování, působení chemických látek a alkoholu, při rozsáhlých popáleninách a v neposlední řadě u stárnoucích jedinců.
Nadměrná koncentrace cytokinu TGF-beta vyvolává vznik fibrózy a sklerózy, které se podílejí na rozvoji mnoha onemocnění spjatých s věkem. Jde o rozsáhlý okruh chorob od fibrózy ledvin či jater přes revmatoidní artritidu až po aterosklerózu, která ve svých důsledcích může vést k vysokému krevnímu tlaku, vzniku trombóz a embolií i srdečnímu infarktu či mozkové příhodě. Nadměrná tvorba cytokinu TGF-beta rovněž podporuje růst nádorů.

Enzymy v prevenci předčasného stárnutí

Preparáty systémové enzymoterapie utlumují nadměrnou tvorbu cytokinu TGF-beta a ostatních růstových faktorů. Nové studie vrhají světlo na způsob, jímž k tomu dochází. Část ústy podávaných enzymů se v tenkém střevě vstřebá do krve a váže se s příhodnými molekulami. Takto vzniklé komplexy lačně navazují cytokin TGF-beta a stávají se lahůdkou velkých pohlcovačů fagocytárních buněk. Nadměrné množství cytokinu TGF-beta je tak likvidováno imunitním systémem, a protože tento cytokin podněcuje vlastní přítomností svou tvorbu v buňkách, vede to k jejímu poklesu. Enzymy rovněž regulují tvorbu adhezních molekul, které si lze představit jako mikroskopické ručičky, jimiž se buňky navzájem uchycují.
Všechny tyto nově zjištěné poznatky na vědecké úrovni vysvětlují to, co už delší dobu potvrzuje klinická praxe: léky systémové enzymoterapie jsou účinné při léčbě širokého okruhu onemocnění. Díky svému antifibrotickému a antisklerotickému účinku mají nezastupitelné místo i při léčbě chorob, vyskytujících se s přibývajícím věkem, a při předcházení procesu předčasného stárnutí.

O tomto blahodárném účinku enzymů byl ostatně přesvědčen už zakladatel systémové enzymoterapie prof. Max Wolf, který dlouhodobě Wobenzym sám užíval a doporučoval ho jak svým přátelům, tak i pacientům ve své praxi. Zřejmě i díky tomu se v plné svěžesti dožil úctyhodného věku jedenadevadesáti na let.

MUDr. Karel Nouza, DrSc.

systémová enzymoterapie • zdravá rodina 6/99 • s. 10, 11