Dobré slovo má obrovskou váhu

Oddělení radiační onkologie pardubické nemocnice je známo široko daleko. Spádově se stará asi o 600 tisíc občanů, ale často sem přicházejí pacienti i ze vzdálenějších míst republiky. Proč? O tomto oddělení je známo, že se s mimořádnou péčí věnuje svým nemocným. A tak moje cesta vedla za vrchní sestrou Blaženou Beránkovou, bez níž si už oddělení nedovede nikdo představit.

berankova.jpg (22847 bytes)Jak jste získala tak vzorný tým sester?

„Nejdůležitější je umět si vybrat. Máme kolektiv sester, který je vynikající po stránce vztahů mezi sebou, neznáme hádky, rozepře, a jednáme vždy z očí do očí. Sama se snažím s každým vycházet v klidu, ale vyžaduji slušnost, pracovitost a ohleduplnost vůči pacientům. Vždyť naši nemocní si zaslouží vnímavý lidský přístup, neboť mají ještě mnoho náročného před sebou.
Každého pacienta, který k nám přijde, přivítáme, představíme se mu, většina z nich přichází se slzami na krajíčku. ale je pravda, že když po šesti sedmi týdnech odcházejí domů, tak ty slzy se objevují znovu, jenže ty jsou z vděčnosti a ne ze strachu.
Snažíme se, aby každý z pacientů se tu cítil skoro jako doma. Neexistuje tu žádné omezení televize či videa a také návštěvy mohou přicházet prakticky kdykoliv.“

Určitě přicházejí i pacienti, kteří přes všechnu péči jsou nespokojeni.

„V takovém případě říkám sestrám, že pan X má na to právo. Nedělá to úmyslně, jde o určitou agresi vůči sobě i vůči okolí, které on napadá. Je nutno mu vlídným způsobem splnit pokud možno všechna přání, a když už přání hraničí s vydíráním, pak je nutno zapojit rozum, ne násilí či striktní odmítání. V některých případech nám pomáhají i léky, antidepresiva, neboť jsou okamžiky, které se zejména u mladších těžko zvládají.“

Kde jste získala všechny tyto zkušenosti?

„Pracuji v nemocnici už čtvrt století. Původně na chirurgii. Sem, na oddělení radiační onkologie, to byl tak trochu skok do neznáma. Na chirurgii šlo o rychlé rozhodování, operativní jednání, a tady se člověk naopak musí zastavit, třeba hodinu naslouchat nemocnému a dát mu prostor k otevření duše. Přála jsem si vše, co mám v sobě, předávat nějakým způsobem dál. Když jsem přišla sem, byla jsem nejmladší členkou kolektivu sester. Nebylo to jednoduché, celé dva měsíce se mi chtělo odejít, ale nakonec jsem to zvládla.“

Jak pacienty psychicky vedete, posilujete?

„Vždy je zapotřebí nemocného povzbudit, říci: já věřím, že VY to dokážete. Stejně důležité je pacienta podrobně informovat, že jej čeká náročné léčebné období, ale také mu sdělit, že mu je pomůžeme všichni zvládnout. Zároveň je třeba přemostit a podpořit jeho vlastní úsilí.“

Do jaké míry se zlepšila situace, v jakém stadiu dnes přicházejí třeba ženy postižené karcinomem prsu?

„Určitě je to lepší, ale ne zase o mnoho. Zdá se, že chybí prevence, osvěta. Kdyby byla dokonalá osvěta, asi by již ženy nepřicházely pozdě. Dříve docházeli lékaři na besedy, což je dnes jen sporadické. Jestliže se hovoří, že dnes již každý třetí člověk onemocní nádorovou chorobou, měla by být osvěta daleko intenzivnější. Naše oddělení vzniklo před 43 léty a počet pacientů se od roku 1962 více jak zdvojnásobil. Naše paní primářka Dostálová je člověk s velkým Č a lidé sem za ní jezdí z široka daleka. Snažíme se pro oddělení získat, co lze, ale máme zastaralé přístrojové vybavení. Ve skrytu duše bych si přála, aby se třeba paní Dagmar Havlová přijela podívat také sem k nám, kde ve ztížených podmínkách se pečuje kvalitně o nemocné stejně jako na předních dobře vybavených pracovištích. Vynikající management nemocnice nám významně pomáhá a snaží se vytvořit i přes nedostatek financí optimální podmínky jak v přístrojovém vybavení, tak i ve zlepšení prostorového uspořádání. Dokladem je nově otevřená budova ozařovacího traktu.“

Se sestrou Beránkovou jsem prošla nemocnicí, neboť některá pracoviště tohoto oddělení, ozařovny, ambulance, jsou v jiných budovách. Všude ji lidé zdravili, zastavovali se a ona nešetřila úsměvem a často i pohlazením.

„Pro mě jsou nejkrásnější chvíle, když se vyléčení pacienti přijdou podívat a pozdravit. Vzpomenou si: „tady jsem ležel.“ Ale současně přicházejí i poděkovat, že s naší pomocí tuto nemoc, které se každý bojí, zvládli. To je pro nás ta nejkrásnější odměna.“

Dr. Eva Křížová

hlavní téma • zdravá rodina 5/99 • s. 10-11