Jsem optimista

a za vším vidím vždy to lepší. To mi řekla paní Eva Levá, když jsem ji navštívila v jejím domově. Ona, stejně jako mnoho jiných mladých lidí, prodělala onkologické onemocnění.

Psal se rok 1985

Tehdy devatenáctiletá dívka měla nastoupit jako sekretářka k Českým drahám a při vstupní prohlídce na rentgenu plic lékař zjistil jakýsi stín. Následovala další vyšetření, která potvrdila onkologické onemocnění, naštěstí v počáteční fázi.
„Vůbec jsem nevěděla, o co jde,“ přiznává dnes paní Eva, „v sobotu 21. září jsem se vdávala a 23. září jsem nastupovala do nemocnice ve Veleslavíně. Trochu zvláštní svatební cesta. Sestřičkám jsem přivezla svatební dort a když jsem se dozvěděla od lékaře, že nejméně pět let nesmím mít děti, tak jsem to hodně obrečela. Děti jsme sice hned neplánovali, ale když vám to lékař řekne nekompromisně přímo do očí, tak je to těžké.“
Následovala chemoterapie, ozáření, kontroly a čas plynul.

Spokojená rodina na zápraží nového domku

rodina.jpg (20858 bytes)

Píše se rok 1999

Usměvavá blondýnka mě vítá s malým chlapcem v náručí a zve do svého domku, který je nově přestavěn a pěkně zařízen. Malý Ondřej se doslova drží maminky za ruku a společně mě vedou do dětského pokoje, kde odpočívá šestiletá Kačenka. Pohoda, radost a štěstí tu vyzařují na každém kroku. Manžel pracuje v Kovohutích v nedalekých Čelákovicích, paní Eva je zatím na mateřské dovolené. Domek si upravují vlastními silami.
„Manžel je šikovný, kutil,“ usmívá se paní domu a vzpomíná. „Když jsem přišla po létech léčení do jiného stavu, tak jsem si sama zašla na genetické vyšetření, abych měla jistotu, že je vše v pořádku. Nejdříve jsme si pořídili chůvu a pak přišel princ. A jména? Proč Ondřej a Kačenka? Nechtěli jsme žádná cizí jména, a tak jsme z kalendáře vybrali česká jména, napsali je na lístečky, zamíchali a vybrali. A tak máme Kačenku a Ondřeje.“

Život jde dále

I když paní Eva pravidelně jednou za rok chodí na lékařskou kontrolu, vede docela normální život. S dětmi cvičí v Sokole, sama dvakrát v týdnu navštěvuje aerobik. Kousek dál bydlí její babička, která ráda pohlídá pravnoučka, často se objeví i babička s dědou, kteří za Ondřejem a Kačenkou jezdí z Čelákovic na kole.
A co vzkazuje těm, kteří stojí na začátku cesty, kterou ona už má za sebou?
„Jde o to vydržet, protože to stojí za to. Když se dnes ohlédnu zpátky, tak tehdy asi pro mne nejhorší bylo, že jsem ztratila vlasy. A když pak začaly růst, tak jsem je nechala a nestříhala a byly tak dlouhé, že jsem na nich mohla sedět. Teď už je stříhám. ale opravdu nejdůležitější je vydržet a žít s pocitem, že to bude lepší. Hledat i v tom horším vždycky to lepší.“
Kačenka se po prázdninách chystá do první třídy, Ondřej do mateřské školy.
Příběh s dobrým koncem. Není ojedinělý. Dnes mezi námi žije více žen, které prodělaly podobné onemocnění. Včasné odhalení i odpovídající léčba dávají všem naději na normální dobrý život.

Dr. Eva Křížová

reportáž • zdravá rodina 5/99 • s. 12