S Věrou Galatíkovou o hodnotách života

galatikova.jpg (9919 bytes)V pražské Viole jsem si tentokrát dala schůzku s naším dnešním hostem, dámou, jejíž umění obdivují divadelní, filmoví, televizní i rozhlasoví diváci bez rozdílu věku. Sešla jsem se s paní Věrou Galatíkovou. V příjemném prostředí nad šálkem kávy se dobře povídalo.

Kdy jste se rozhodla opustit kantořinu a vstoupit na divadelní prkna?

„To bylo trochu jinak. Už asi od čtrnácti let jsem byla rozhodnuta pro divadlo. Moji rodiče milovali divadlo a ve zlínském divadle nevynechali žádnou premiéru. Brávali mě s sebou, měli jsme předplatné, sedávali jsme vždy uprostřed třetí řady. Tehdy tam byli skvělí herci: Jirka Adamíra, Luba Benešová, Božka Bémová, Jirka Holý, Ilja Prachař. Jejich výkony utvrzovaly mé rozhodnutí, ale tatínek mi řekl, že až budu mít řádné povolání, ať dělám co chci. Naši neměli jediný důvod se domnívat, že mám nějaký talent, byla jsem temperamentní, ale nepředváděla jsem se. Taťkova věta o povolání mně uvízla v hlavě, a tak jsem z primy gymnázia přešla do druhého ročníku pedagogického gymnázia pro učitele národních škol, abych získala maturitu s papírem učitelky na základní škole. Ale stále jsem žila s tím, že divadlo musím zkusit. Věděla jsem, že možná neuspěji při talentových zkouškách, že jsou jiní, kteří mají větší talent, ale byla jsem rozhodnuta podstoupit zkoušky na JAMU. Přiznám se, že kdybych byla neuspěla, zůstala jsem učit. Ona ta kantořina má s divadlem dost co do činění a na svůj školní rok ve Vracově ráda vzpomínám.“

Vzpomínáte na svou vůbec první roli?

„Ovšem, na to nelze zapomenout. Dostala jsem za ni dvojku z chování. Bylo to v Kroměříži na pedagogické škole. Kroměříž měla výborný ochotnický soubor a tři dny před premiérou Manon Lescaut jim onemocněla dívka, která hrála Modestu. Je to maličká role, a protože se o mně vědělo, že ráda recituji, obrátili se na mě, jestli to nechci zkusit. Já byla blažená. Vůbec mě nenapadlo něco říci vychovatelce nebo ve škole, že budu večer hrát. Nutno říci, že v internátě jsme měli velmi přísný režim. Byla premiéra, byla jsem nadšená. Jeviště, reflektory, okolo kolegové herci, a v pondělí ráno první školní rozhlas hlásil: „Galatíková se dostaví k soudruhu řediteli!“ Vůbec mě nenapadlo, že na premiéře bude celá Kroměříž, asi i ředitel. A tak ta první role byla odměněna dvojkou z chování.“

Nedávno jste natočila pohádky určené pro výchovu k nekuřáctví v mateřských školách. Jak se díváte na současnou výchovu ke zdravému způsobu života?

„Na tohle už dlouho myslím, a nejen já. Každý člověk, který trochu přemýšlí a který ví, co je v životě podstatné, se shodne se mnou na tom, že nebude-li nastupující generace zdravá a vzdělaná, že nám bude moc dlouho trvat, než se vzpamatujeme. Nemohu pochopit, že všichni, s kýmkoliv si povídám, tohle vědí, ale ti, co rozhodují, jako by byli z jiného světa.“

Hovoří se o hodnotových stupnicích: zdraví, štěstí, láska, rodina, majetek. Jak je řadíte vy?

„Žiji docela prostě a majetek, to je to poslední, čím se zabývám. Asi jsem tak byla vedena, rodiče mojí mamky byli valašští chalupníci, v podstatě chudí, ale pilní lidé. Jejich děti se všechny dokázaly dobře postavit do života. V mé stupnici je na prvním místě zdraví. Jak přibývají roky, člověk si stále více uvědomuje, jak to bez zdraví nejde. Odcházejí už moji vrstevníci, i mnohem mladší lidé, a to vždycky zabolí, zejména když je to blízký člověk. A pak rodina. Když jsem se seznámila s mužem, tak se za rok narodila Kristýna. Oba jsme chtěli děti, byli jsme šťastni. Po dvou létech přišel Ládík. To štěstí nás provází dodnes. Vypadá to, že se stylizuji do spořádané bytosti, jak má být, ale u mě to tak skutečně je a vždycky bylo.“

Pracujete ráda s hereckým mládím?

„Nesmírně. To je krásný pocit vidět, jak z těch počátečních neohrabaných krůčků vyrůstají a vyzrávají. Je to taková ohromná radost, potěšení, i když to někdy stojí mnoho starostí a třeba i bezesných nocí, abych přišla na to, jak tomu či onomu pomoci dostat se dál, podpořit sebedůvěru i odvahu k další práci.“

Co Vám v současném světě vadí?

„Nemohu a nikdy se nesmířím s tím, že se ztrácí hodnota lidského života. Vždyť jsme tu nakrátko a každý z nás dostal do vínku třeba jen malou hřivnu. Jde o to, aby alespoň něco trošinku solidního po sobě zanechal, alespoň ten maličký krůček. Bývá mi úzko, když slyším, že kluk zavraždí pumpaře, taxikáře, a pak dědu či paní pro stovku. Děsí mě, že lidský život nemá skoro žádnou hodnotu. Mám pocit, jako by se zbláznil svět. Že někteří jako by ztratili smysl života a jdou jen a jen po penězích. To mě někdy doslova drtí.
Přiznám se, já neumím závidět. Neznám ani pocit nevraživosti. Snad proto ani nejsem zahořklá či zatrpklá. Nikdy jsem neměla pocit, že jsem středem vesmíru a že se musí všechno točit okolo mne. Možná proto ta moje cesta životem je snazší.
Kdybychom nesnášenlivost, nevraživost či zlobu vyměnili za ohleduplnost, toleranci, úsměv a ochotu, jak by se nám všem snadněji žilo. Vždyť jsme tu opravdu jen na chvíli.“

Za rozhovor poděkovala dr. Eva Křížová

host • zdravá rodina 5/99 • s. 4