Pozitivně přirozené

pejchal.jpg (4965 bytes)Stalo se módou sezóny dělit právníky na tzv. pozitivisty a na vyznavače práva přirozeného. A že ústavní soud je spíše „přirozený“, kdežto Nejvyšší soud zase „pozitivní.“ Ach jo! Kterak tomu má občan rozumět a v čem onen „zásadní“ rozdíl spočívá? Inu, pozitivní právo neznamená právo kladné či dobro přinášející, ale v právnické hantýrce jde o právo platné zrovinka k dnešnímu dni. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale ani mezi nejvěhlasnějšími právníky bych asi nenašel nikoho, kdo by mi řekl, co ze zákonů platí právě v tuto vteřinu. Žijeme v době novelizací novel zákonů. Zato právo přirozené by mělo být takové právo, jaké dá sama přirozenost života, tedy snad zdravý selský rozum. Háček je v tom, že každý z nás má ten rozum o něco jiný a pod přirozeností už vůbec lze spatřovat cokoliv. Navíc onu „přirozenost“ chtě nechtě ovlivňuje především to, co je zrovna prohlášeno za zákon.

Jak z toho ven? Velice lehce. Ne že by neznalost zákonů zrovna omlouvala, ale na druhé straně sešroubovat zdravý život do zákonů také nelze. A nežijeme život ani „pozitivní“ ani „přirozený,“ nýbrž svůj. V tom bude jádro pudla. Pojďme žít. A právo? Doufám, že se snad už brzy někdo moudrý najde a podívá se trochu do dějin. Císař pán, když chtěl mít dobré zákony, sebral nejlepší právníky země, snad jim i dobře zaplatil, ale hlavně je zavřel na některém ze svých zámků a dokud zákon nenapsali, tak je nepustil. Zákony „nepsal“ každý poslanec, ani desítky „legislativců“ na různých ministerstvech, ale ti, kdo to uměli. A zákony byly přirozené i pozitivní. Vydržely staletí!

JUDr. Aleš Pejchal

na okraj • zdravá rodina 5/99 • s. 11