Všechno má svůj čas

Z velkého sálu baletu Národního divadla na Anenském náměstí se linuly krásné melodie Čajkovského Labutího jezera, když jsem nesměle pootevřela dveře a nahlédla dovnitř. Zkouška byla v plném proudu. Dvanáct tanečnic kroužilo sálem, mezi nimi sólisté, a na kraji u zrcadel vše pozoroval muž, kterého všichni známe – Vlastimil Harapes, šéf baletu Národního divadla. Doslova ostřížím pohledem sledoval každého z tanečníků, a když nebyl spokojen, hudbu zastavil. Často sám předvedl, jak nejlépe pohybem rukou i celého těla vyjádřit hudební motiv. Bylo vidět, že energie z něho doslova čiší.

harapes1.jpg (13471 bytes) harapes2.jpg (10616 bytes)
Vlastimil Harapes, šéf baletu Národního divadla,
při zkoušce baletu Labutí jezero
Vlastimil Harapes přináší oheň na olympiádu
pro mentálně postižené na Rošického stadiónu v Praze

„To jinak nejde,“ svěřil se po zkoušce, „snažím se vše přenést na lidi. Je to námaha a je zapotřebí podpořit snahu zkoušejících, předat jim onu energii a dynamiku, kterou v tom cítím. Jinak se to dělat nedá.“

Dnes jste profesorem, už netančíte na scéně. Nutí vás toto prostředí ke vzpomínkám?

„Všechno má svůj čas a myslím, že je to tak v pořádku. Ale nemám ani chvíli na vzpomínání, jak to bylo báječné. Žiji naprosto dneškem a zítřkem. Prakticky uvažuji dva roky dopředu. Člověk se stále těší na to, co bude. Pochopitelně záleží dost na financích, co bude možné v divadle uskutečnit. Obdržel jsem jmenování do roku 2004, a tak bych byl rád, aby mé plány dostaly konkrétní podobu.

Udělal jsem takovou malou verzi Labutího jezera. Na scéně Národního divadla uvidíte minimálně 24 tanečnic, tady jich je jen 12, protože vystupujeme na menších scénách. Byli jsme v Jičíně, Liberci a Jablonci, chceme lidem ukázat výjimečnost a krásu baletu a Labutí jezero je synonymem baletu. Lidé vědí, na co jdou, znají hudbu a nebudou zklamáni, protože tam vystupují naši nejlepší sólisté. Na tuto ideu mě přivedlo představení pro Křižíkovu fontánu, kde letos budeme vystupovat už počtvrté. Tam voda a celé prostředí ještě znásobuje dojem z celého baletu. Pro divadla jsme naopak přidali tance a věřím, že lidé budou spokojeni.“

Říká se, že dnešní mládež je pohodlnější. Máte dost zájemců o balet, o němž se ví, že je obrovskou dřinou?

„Balet je výlučný obor, není tak populární jako jiné obory, ale uchazečů máme dostatek. Teď třeba na nedávných přijímačkách bylo zájemců dost a dost. A mladí lidé myslím ty, které znám nejsou pohodlní, naopak jsou velmi ctižádostiví, a řekl bych, že úroveň každým rokem stoupá. Teď právě proběhl konkurz a všichni absolventi byli velmi dobří. Záleží hodně na rodinném zázemí. Tak jako v jiných oborech, pokud mladý člověk vyrůstá v harmonickém prostředí, tak se v něm odráží nejen to, co zdědil, ale i to, v čem žije.“

Na kterou ze svých rolí nejraději vzpomínáte?

„Asi to byl Mercuccio a Romeo v roce 1971. Byl to takový klíčový moment v mé kariéře. Pak už následovala každý rok nějaká další role, někdy i více rolí, protože jsem hostoval i v jiných divadlech.“

Co vás na dnešních lidech zlobí?

„Mám pocit, že je málo zodpovědnosti, že jsou k ní lidé málo vedeni. Zodpovědnosti za to, co dělají.“

A co Vás těší?

„Mám radost, když vidím spokojené lidi, a že třeba ta spokojenost je i v tom, umět si dobře vybrat své povolání, které pak člověk dělá celý život. Správná volba přinese člověku vyrovnanost, radost ze života. Něco každý člověk musí dělat, něčím se musí živit a pokud se někomu povede to, co mně, že vlastně povolání je koníčkem, pak je to bezvadné.“

Kdybyste mohl vyslovit tři přání?

„O tom jsem zatím nepřemýšlel. Samozřejmě přání by bylo mnoho. Abych umřel zdráv, bez bolesti a ve spánku a to už jsou vlastně tři přání, i když jsem na světě rád, moc rád.“

Za rozhovor poděkovala dr. Eva Křížová

host • zdravá rodina 4/99 • s. 4