Se Stellou Zázvorkovou o stresu i síle života

zazv.jpg (5426 bytes)V ten sobotní večer, kdy jsem se s paní Stellou Zázvorkovou sešla, hrála v divadle ABC ve hře Agathy Christie „Past na myši“. Vyprodané hlediště odměnilo ji i další herce Městských divadel pražských dlouhotrvajícím potleskem a pak zbyla v klubu chvíle na mé otázky.

Dnes až příliš často slyšíme o špatných náladách, stresech. Podléháte jim?

„Stres, to je takový podivuhodný termín,“ začala paní Stella. „Ujal se zejména v posledním desetiletí, ale podle mého názoru stres, to je něco velkého, neuvěřitelného. Já si myslím, že tomu by se měl člověk bránit, aby podléhal takovým depresím, protože to pak není žádný život. Měli bychom se více zajímat, jak se s takovými situacemi vypořádává příroda. Konečně i my jsme její součástí. Co je taková vichřice, tornádo, nebo taková potopa to jsou přírodní stresy. A co udělá příroda? Příroda dá víc slunce, vysuší krajinu a vše, co přežilo onu katastrofu, žije dál. Nevěřila byste, jak nádherné hrozny se rodí na lávových polích. A tohle si musíme i my uvědomovat. Ovšem na druhé straně, když je někdo celý život deptán, může se stát, že už nemá sílu. Myslím na osudy těch národů, které prožily své exody, novodobé exody. Musí to být strašné zejména pro lidi vyššího věku. Třeba Židé, kteří přišli v této novodobé historii do země zaslíbené se svými tórami, které opatrovali po generace, opustili Sovětský svaz, přišli do Izraele, a náhle tam v zálivu vypukla válka. Bomby padaly deset i více kilometrů daleko, ale ti lidé to už nevydrželi. Když jim bylo 70 a více let, padali, umírali, protože to pro ně byl už příliš velký stres.“

Kde hledáte sílu pro život?

„Člověk musí najít vztah k přírodě, aby uměl sám v sobě hledat životodárné síly. Často je má v sobě a ani o tom neví, ale je nutno je pěstovat. Víte, můj život nebyl jednoduchý, ale nikdy jsem neztratila touhu s ním bojovat, umět si vybrat to dobré. Mně se stalo, že mi odešel můj nejdražší člověk, má dcera, ale nezahořkla jsem. Vždycky jsem se snažila mladé lidi pochopit. Mám je ráda, vážím si svých mladých kolegů a jsem nesmírně šťastná, že oni mají rádi mě, i když v mnoha případech Ondřej Vetchý nebo Martin Dejdar si ze mě dělají pustou psinu. Ale já jsem jim za to vděčná, protože já tím žiju. Člověk si z toho musí vybrat to dobré. A je to nádherné, když takoví mladí kluci tu starou babču berou tak, že jim ještě stojí za humor. A já tu sílu beru ze svého okolí, čerpám z těch mladých lidí. Těm starším jsem vděčná za přátelství, za jejich moudrost. Vždyť to bylo ohromné mít kolem sebe tak nádherné lidi, jako byl Karel Höger, pan Voska, Rudolf Deyl nebo ta báječná garda Národního divadla.
Podívejte, pedagogicky založený Karel Höger uměl vždy v každé situaci promluvit pár slov, nebo Otomar Krejča, to byl velice zajímavý člověk. Ten uměl v jedné větě vysvětlit problém, který třeba v té době otřásal celým divadlem. Strašně důležité je naučit se poslouchat. To se musíme naučit. Vzpomínám si na Hanu Hegerovou, která jednou řekla, že lidé mají své monology. Monolog vládne světem. Nikdo neposlouchá toho druhého. Člověk jako by se ztratil. Často vzpomínám, jak jsme my, elévové, v divadle E. F. Buriana i později trávili mnoho času takovými rádoby učenými disputacemi, ale tím jsme si mnoho ověřovali, tříbily se názory. Třeba Miloš Kopecký vždycky trval na tom, abychom si upřesnili termíny. Vyvíjel se tím i náš jazyk, dikce, tak, jak by čeština měla znít.“

Setkáváte se s mnoha lidmi. Které vlastnosti vám na nich vadí?

„Často se s tím setkávám v rubrikách novin a časopisů: píší, že je to faleš, nedostatek skromnosti, závist, ale já něco podobného nemohu říct. Někdo mně vadí, někdo nevadí, ale já to nedovedu rozlišit, je to jakési mé vnitřní já. Nemohu přece tvrdit, že znám vlastnosti člověka, s nímž jsem se právě seznámila. I u mých přátel mně může něco vadit, ale staré latinské přísloví říká: napomínání je výraz přátelství. Člověk si to musí rozříkat to a to se mi na tobě nelíbí, ale ten člověk se obvykle už nezmění, a tak je potřeba mu to znovu připomínat, ale proto ho nemám méně ráda a nepřu se.“

Jak prožíváte konec tohoto tisíciletí?

„Víte, myslím, že všichni v sobě nosíme určitý strach, nebo spíše obavu. Je to obava, aby lidstvo nezešílelo natolik, aby nezapomnělo, že vraždit se masově je strašlivá hrůza. Přála bych všem, aby ve věcech hledali vždy něco příjemného, a pak určitě přijdou na to, že to tak bylo správné. Život stojí za to, abychom jej žili a snažili se jej prožít co nejlépe.“

Rozmlouvala dr. Eva Křížová

host • zdravá rodina 2/99 • s. 2