Tajemství života imunologie

IV. Antibiotika a biotika

Vavříny za objev prvního antibiotika penicilínu patří nesporně siru Alexandru Flemingovi. Neměli bychom ovšem zcela zapomínat ani na ty, kteří na vzájemnou konkurenci mezi různými mikroorganismy narazili a nevědomě nebo vědomě ji využívali už před ním.
Historici medicíny upozorňují na praktiky dávných irských bylinářek, které přikládaly na zanícené rány zplesnivělé pavučiny. V roce 1871 pak studoval ruský lékař V. A. Mannasein vzájemné chování „štětičkové“ plísně a baktérií. Zjistil, že v okolí ložisek plísně byl někdy růst mikrobů omezen. Jeho kolega Polotebnov se o rok později dokonce pokusil využít plísně k léčení hnisavých ran a infekčních onemocnění, ale narazil na mnoho překážek a metodu opustil. Nelze se divit: nebylo jednoduché a bez rizika vpravit hrubý plísňový výtažek do lidského organismu.
Nám už známý Louis Pasteur pozoroval se spolupracovníkem Joubertem v roce 1877 v ovcích uhynulých na sněť slezinnou (antrax) soutěž mezi bacilem antraxu a půdními či vzdušnými mikroby. I my se máme čím pochlubit: náš slavný patolog J. Hlava zveřejnil v roce 1888 studii o „konkurenci“ mezi původci tyfu a záškrtu, a I. Honl a J. Bukovský v roce 1898 léčili mikrobiálními výtažky s určitými úspěchy nemocné s infikovanými bércovými vředy.
K interakcím mezi různými mikroorganismy může docházet i v organismu. V roce 1917 si vídeňský psychiatr Wagner Jauregg povšiml, že dočasná nákaza malárií výrazně zlepšuje průběh třetího nervového stadia syfilidy. (Za svůj objev dostal později Nobelovu cenu).
Když mne před mnoha lety prováděli londýnskou nemocnicí Svaté Marie, byl jsem trochu zklamán. Na budově sice byla deska informující, že tu v letech 1927 až 1929 pracoval Alexander Fleming a objevil penicilín, ale to bylo vše. Ani tu nemocnici nepřejmenovali! Okna laboratoře, kde se přihodila ona světodějná událost, pořád trochu nepřivírala, a tak bylo možné snadno uvěřit, že tenkrát krásnou stafylokokovou kulturu na jednom místě „pokazila“ zvenčí vzduchem přinesená zelená plíseň .
To se ovšem stává. Něco se pokazí moc často každému. V čem bylo štěstí, že se nehoda stala právě Flemingovi? V tom, že jednal jinak, než by jednal skoro každý: kulturu nevyhodil, pouze ji odložil stranou. Když se na ni podíval později, povšiml si, že na místě, kde vyrostla plíseň a kolem ní, stafylokoky vymizely. Bylo mu to natolik divné, že se postaral o určení plísně šlo o Penicillium notatum. A zkoušel dál: zjistil, že podivná plíseň nemá ráda ani streptokoky a pneumokoky. Prokázal také její účinnost a nejedovatost u myší.
Trvalo osm let, než se podařilo převést účinnou látku do éterového a vodního roztoku a další tři roky, než vyrobili Chain a Florey klinicky použitelný krystalický penicilín. To už se spojily síly světové vědy a medicíny: zuřila totiž druhá světová válka a mikrobních obětí byly statisíce.
Další vývoj antibiotik odpovídá tempu rozvoje moderní vědy. V roce 1944 dostává penicilín sourozence Waksmanův streptomycin (čímž výrazně pokročila léčba tuberkulózy). Brzy nato přicházejí „širokospektrá“ antibiotika chloramfenikol, tetracykliny a další, penicilíny jsou cíleně obměňovány, na svět přicházejí nové látky (např. cefalosporiny, linkomycin, vankomycin), některé prošly několika generacemi. Podařilo se poznat způsob jejich působení, sahající od tlumení různých mikrobiálních životních procesů až po „otrávení“ a usmrcení mikrobů.
Přestože dnes lékaři dovedou ve většině případů určit povahu mikroorganismů vyvolávajících jednotlivá infekční onemocnění a určit jejich citlivost na antibiotika, nejsme zdaleka spokojeni.
Starosti nám působí už samy mikroby. Některé prostě neberou antibiotika na vědomí nebo je dokonce rozkládají. Takovou odolnost získává stále větší počet mikrobů. Zatím máme v rezervě další účinná antibiotika, ale mikroorganismy jsou stále krok napřed. Dalším problémem je narušení rovnováhy mezi mikroorganismy. Pozice vnímavých baktérií v řadě případů zaujaly viry (které jsou na antibiotika odolné), plísně a paraziti.
Uvedené starosti jsme si ovšem z velké míry zavinili sami, protože jsme používali antibiotika často nesprávně, zbytečně a vůbec příliš často. Do našich těl se dostávají také proto, že je dáváme i hospodářským zvířatům, a to nejen nemocným, ale s cílem zvýšit jejich váhové přírůstky.
Některá z antibiotik mohou dokonce působit toxicky na různé orgány i na obranný imunitní systém, a ještě nebezpečnější je rozvoj přecitlivělosti alergie. Jsou známy případy úmrtí po jediné dávce antibiotika člověku, který byl na něj přecitlivělý.
Neměli bychom zapomínat, že antibiotika jsou cennými pomocníky v boji s infekčními škůdci, ale jenom pomocníky. Rozhodující význam při zvládnutí jakékoli infekce a v ustavení odolnosti proti jejím opakovaným nájezdům má naše imunita.

Biotika

Motto: „Není překvapivé, že v lůně matky Přírody jsou uchystány léky na všechny nemoci jejích dětí“ (Jacques Monod, nositel Nobelovy ceny).

Enzymy jsou specializované bílkoviny, které spolu s ostatními bílkovinami a nukleovými kyselinami umožnily zázrak zázraků – vznik a vývoj života na Zemi. Enzymy pracují tak, že v živých organismech v astronomickém měřítku urychlují zpracování, obměnu a tvorbu všech základních stavebních a funkčních složek. Absence byť jediného z tisíců enzymů může vést k rozvoji závažného onemocnění, často neslučitelného s životem.
Léčbu enzymy využívá lidstvo od nepaměti. Podle praktik současných primitivních kmenů lze soudit, že instinkt a zkušenosti generací vedly už prehistorická společenství která neměla o existenci enzymů ani zdání k používání řezů zvířecích pankreatů a tropických plodů (ananasu, papaje) bohatých na enzymy k léčbě rozsáhlých a infikovaných ran, kožních a kloubních chorob. Při infekčních nemocích, chronických zánětech a nádorech byly potraviny obsahující mnoho enzymů podávány i ústy. Enzymoterapii využívali už staří Číňané, Egypťané, Řekové, Arabové a jihoameričtí Indiáni.
I v dnešní době se enzymy používají ve formě masti k vyčištění infikovaných ran, v tabletách k úpravě trávicích potíží a při nedostatečné funkci pankreatu a injekčně v léčbě srdečního infarktu, mozkových trombóz (vyvolávajících „mrtvici“) a vmetků (embolií) do životně důležitých orgánů.
Při systémové (v celém organismu působící) enzymoterapii se podávají ústy cíleně sestavené kombinace enzymů ze zvířecích pankreatů (trypsin, chymotrypsin) a tropického ovoce (bromelain, papain).
Za „otce“ systémové enzymoterapie se považuje rakouský rodák Max Wolf, který s ní dosahoval v padesátých letech ve Spojených státech amerických jako „lékař elity“ významných úspěchů u řady závažných onemocnění.
Mezi hlavní indikace této léčebné metody patří: Chirurgické výkony a úrazy, zvláště sportovní. Lékaři pozorují mírnější průběh zranění a na polovinu zkrácenou „pracovní neschopnost“ svých pacientů.
Akutní a chronické záněty od horních dýchacích cest až po záněty močových cest a pohlavních orgánů. Velmi dobré účinky lze očekávat i u zánětů žil a žilních trombóz.
Infekční (virová) onemocnění: v léčbě pásového oparu jsou enzymy stejně účinné jako chemický lék acyklovir.
Autoimunitní nemoci, při nichž imunita napadá tkáně a orgány vlastního organismu, např. revmatická onemocnění nebo mnohotná (roztroušená) mozkomíšní skleróza.
Zhoubné nádory: Enzymy dovedou omezit nežádoucí účinky radioterapie a chemoterapie, např. nevolnost, zvracení, vypadání vlasů, poškození orgánů. Některá pozorování dokonce naznačují omezení výskytu druhotných nádorových ložisek obávaných metastáz.
Z původně empirické systémové enzymoterapie se díky intenzívnímu výzkumu a rozšiřujícím se klinickým zkušenostem (včetně kontrolovaných studií) stala hodnotná léčebná metoda, jíž je v celém světě přisuzován velký význam; mnozí ji pokládají za léčbu budoucnosti.

MUDr. Karel Nouza, DrSc. (pokračování příště)

seriál • zdravá rodina 5/98 • s. 18 – 19