Běh na dlouhé trati

„Jsem šťastná, že jsem tady mohla být a že jsem získala další medaili. Nevěděla jsem, co tělo vydrží,“ řekla po finále běhu na sto metrů překážek novinářům Ludmila Enqquistová. Olympijská vítězka ještě několik dní před zahájením letošního atletického mistrovství světa nevěděla, jestli do Španělska poletí. V březnu jí totiž lékaři zjistili rakovinu prsu. Na konci května postoupila první chemoterapii a - na konci srpna doběhla v Seville na třetím místě. Co vlastně tělo vydrží? To by mohl slavné sprinterce vylíčit třeba Jan Vávra. Vzpomněla jsem si ně něho právě, když se na televizní obrazovce dala Ludmila společně s Gail Deversovou do obíhání čestného kolečka kolem stadiónu. Závod měl tentokrát dvě vítězky. Už je to více než deset let. Při hodině tělocviku se tehdy čtrnáctiletý Jan Vávra chystal na třídní rekord ve šplhu. Když u stropu dohmátl, v levé noze mu tlumeně prasklo. Jako příčinu atypické zlomeniny stehenní kosti určili lékaři sarkom. Následovala amputace nohy a drastická chemoterapie. S tou se dospívající chlapec vyrovnával hůře než s tělesným handicapem. Téměř dva roky prozvracel. S rakovinou v zádech studoval na gymnáziu, odmaturoval a složil zkoušky na vysokou školu. Dnes pracuje v České národní bance, lyžuje, hraje fotbal, plave. Jeho tělo vydrželo. Ludmila Enqquistová vyhrála v Seville první bitvu s rakovinou. To si uvědomovala ona, publikum, její soupeřky i novináři, kteří jí na tiskové konferenci kladli otázky více než ohleduplné. Po návratu do Švédska ji čekala další dávka cytostatik. Válka s rakovinou však neskončila ani pro Jana Vávru. Byť mu už před léty lékaři řekli, že je zdráv, rve se s nemocí dál. Už nejen za sebe a své tělo. S přáteli z občanského sdružení Bezva tábor pomáhá nemocným dětem. Stejně jako Ludmila Enqquistová ví, že rakovina není sprint, ale běh na dlouhé trati. A na takovou trasu se nikdy není radno pouštět sám.

PhDr. Irena Jirků, MF Dnes